Je štíhlá a tašku sotva táhne. „Počkej! Půjč si moje kolo. Snížím ti sedátko, ať na něm můžeš jet. Prostě ho pak jen někde opři, já už si ho najdu,“ nabízí jí Jakub Vája, jeden z místních obyvatel, jehož dům tornádo zasáhlo jen lehce.

Žena s náznakem úsměvu přijímá a odjíždí. „My jsme na tom ještě dobře. Oproti ostatním nemáme nic. Projeli jsme dědinu, Lipovou ulici. Jsou tam novostavby a všechny napadrť. Na křižovatce u sokolovny půjdou všechny domy k zemi. Statici jen chodí a křížkují. Hrůza. Mému taťkovi spadla celá stodola. Měl v ní uskladněné vinohradnické stroje a traktory. Vše je v průjezdu, tak to teď vyklízíme,“ popisuje chvějícím se hlasem Hana Vájová.

A vypráví, jak čtvrteční podvečer začal. „Byl klid, naráz zafoukalo a přišla bouřka. Seděli jsme na sedačce zády k oknu. A v tom se na nás vysypalo. Rozbila ho střešní taška. Strašně jsme se lekli. Sebrala jsem holky a utíkala jsme s nimi doprostřed domu do koupelny. A tam jsme byli všichni čtyři schovaní,“ popisuje Vájová.

Zdůrazňuje, že vyvázli jen těsně. „Bydlet o dva tři domy dál, tak nemáme jen zapíchnutou střešní tašku ve fasádě a rozbité okno. Jsme na tom ze všech nejlépe. Holky jsme odvezli k sestřenici do Tvrdonic. Budou tam celý víkend. Byly obě vystresované, špatně spaly a v noci se budily. Bály se, že se to bude opakovat. A když pak přišel přídavek v podobě bouřky s kroupami, bylo dokonáno,“ líčí mladá žena.

Na ulici před svým domem sedí na lavičce a židlích rodina jejího souseda Vlastimila Maděry. „Co na to mám říct. Je to hrůza. Nic takového jsem nezažil. Babička má pětaosmdesát a já třiaosmdesát. A nic podobobného nepamatuji, přestože jsme zažili konec druhé světové války. Připodobnit se to dá snad jen k rozbombardovanému Zadaru po válce v Jugoslávii. S tím rozdílem, že ti si ho zničili sami,“ kroutí hlavou muž.

Podívá se k nebi. Jako už poněkolikáté během krátkého hovoru. „Bojím se. Dělá nám to zle. Střechy už máme my tady opravené. Chlapi to zvládli rychle. Ještě nám zbývá zlikvidovat zničený ořech na dvoře. Ale to je jedno, říkám si, že je nejdůležitější, že jsme ve zdraví přežili, že, babičko? Mnozí takové štěstí neměli,“ zadívá se směrem ke svojí ženě.