Kdo jsou uprchlíci, kteří v uplynulých dnech přijeli do Brna?

Jsou to uprchlíci s ukrajinským občanstvím. Do Brna přijeli z Ukrajiny a pokud vím, prošla většina asistenčním centrem pomoci na brněnském výstavišti.

Stěhování ukrajinských romských uprchlíků, kteří několik dní tábořili před brněnským hlavním nádražím. Teď jim skončilo i azylové ubytování v židenických kasárnách.
Tři noci a dost: romským uprchlíkům v Brně ukončili azyl v židenických kasárnách

Provizorní nocleh měli nejdříve zajištěný v bývalých židenických kasárnách, ve čtvrtek ale místo opustili. Jak fungovala péče o ně?

Ubytování měli zajištěné pouze na tři dny, do doby, než dostanou kvalitnější nocleh a sociální dávky. Nechtěli jsme, aby nocovali přímo venku na ulici.

Jaký postup následoval?

Potřebovali několik dní na to, aby se trochu uklidnili a zvykli si na nové prostředí. Ve čtvrtek do kasáren přijeli úředníci a rozdělovali je na ty, kteří už víza mají a na ty, kteří zatím ne. Těm, kterým se vízum dosud nepovedlo získat, je pomohli vyřídit, druhé skupině už vypláceli první sociální dávky.

Kdo je Matěj Nový

Narodil se 6. května 1970, včera oslavil dvaapadesáté narozeniny.

Dříve podnikal v pohostinství, vlastnil několik restaurací nebo kasino.

Svůj život se rozhodl od základu změnit, absolvoval proto teologický seminář.

Následně působil jako pastorační pracovník se zaměřením na vězeňské prostředí.

V současné době se snaží pomáhat potřebným, pomocnou ruku s manželkou nejčastěji podávají Romům nebo lidem bez domova.

Vnímal jste dohled nad ukrajinskými běženci jako novou zkušenost, nebo už jste se dříve ocitl v podobné situaci?

Nová zkušenost to nebyla, jako spolek křesťanské pomoci sloužíme Ukrajincům od 27. února, tedy od samotného začátku ruské agrese na Ukrajině. Přímo naši pomoc vyhledalo přibližně šedesát lidí, byla to taková první vlna a vůbec jsme nevěděli, co to obnáší. Lidé se ubytovali v křesťanském centru, pomáhali jsme jim vyřídit veškeré doklady a vše, aby u nás mohli zůstat.

Takže jste přibližně věděl, co máte očekávat?

Tentokrát to bylo těžší v tom, že dorazilo mnoho dětí. Celkem přijelo asi sto ukrajinských uprchlíků, z toho asi šedesát dětí. Moc je nešlo spočítat, protože stále běhaly a chtěly si hrát. Některé byly bohužel nachlazené, takže na místo přijel lékař a sestra z Dětské nemocnice. Ti je prohlédli a následně jim dali potřebné léky.

Kam se nyní přesunou, když už neobývají bývalé kasárny v brněnských Židenicích?

Kam se přesunou, to nevím, zřejmě do nějakých ubytovacích kapacit v Brně nebo v okolí města. Někteří se vraceli domů, někteří měli naopak touhu zůstat, protože pochází z oblastí, které už dnes kvůli bombardování neexistují. Často telefonovali domů, nějaký velký příliv dalších uprchlíků ale nenastal. Spíš rodiny informovali, že jsou v pořádku.

Ukrajinští Romové mají přeci jen odlišné kulturní návyky. Byl to pro vás velký výstup z komfortní zóny?

Měli jsme z toho původně velkou obavu. Existují různé snímky, kdy tito lidé demolovali prostředí ubytoven a nedali se zvládat, ale byl jsem velmi mile překvapený. Když jsme je ráno požádali, aby si ustlali, udělali to. Stejné to bylo i dalším úklidem. Děti s námi chodily po dvoře s pytlem na odpadky a sbíraly s námi smetí. Mám z toho ve finále velmi dobrý pocit.

Co jazyková bariéra, bylo těžké se s ukrajinskými Romy domluvit?

Dorozumívali jsme se převážně rusko-česky. Sám jsem měl dříve na škole ruštinu, k dispozici jsme zde měli také překladatele. Mohu jim pomoct akorát zajištěním jídla nebo modlitby. S těmito skupinami se většinou setkávám pouze krátkodobě, věnujeme se jim třeba týden nebo deset dní. Dohlédnu na to, aby měli co jíst, pravidelně se koupali a chodili čistí, pomodlím se s nimi.

Jak jste se k vaší současné práci vlastně dostal?

Potom, co jsem se rozhodl nastoupit na kněžskou dráhu, jsem musel podstoupit teologický seminář, v mém případě se zaměřením na práci ve věznicích. Začal jsem pracovat jako člen vězeňské duchovenské péče. Vykonával jsem duchovní činnost ve věznicích. A protože nám vězni mizeli mezi bezdomovci, párkrát jsem za nimi vyrazil a viděl potřebu služby těmto lidem.

Ukrajinští uprchlíci několik dní tábořili před brněnským hlavním nádražím. Odtamtud už zmizeli.
Romští uprchlíci v Brně: Děti žebraly na Staré osadě, říká židenický starosta

Jaké byly rozdíly v péči o lidi bez domova a nyní o romské uprchlíky z Ukrajiny?

Řekl bych, že žádné. I s bezdomovci jsme museli procházet od ranní hygieny až po další naprosto nezbytné činnosti. Než nějaké návyky získali a trochu si zvykli, byli jsme s nimi snad první tři měsíce každý den. Stejné to bylo i v tomto případě. Nemůžeme je nechat bez dohledu, musíme s nimi naopak všechno projít a pokud jim člověk dá najíst a je k nim vstřícný, nemají problém vyslechnout prosbu.

Setkal jste se v době vaší kariéry se situací, ve které byste o sebe měl strach?

Mám obavy vždycky, když začínáme novou službu. Nikdy nevíme, jak budou lidé reagovat. Je to těžká práce, jsou často závislí, opilí nebo pod vlivem omamných látek. Není to nic příjemného, několikrát jsem musel čelit slovním napadením, už to vypadalo, že dostanu i pár facek. Když ale viděli, že je mám opravdu rád, dali si nakonec říct.

Máte nějaký okamžik, který vám utkvěl v paměti?

Když práce nese ovoce v tom smyslu, že se člověk postaví zpátky na nohy, vrátí se zpět do zaměstnání, podaří se ho ubytovat a on přesto chodí dál k nám, telefonujeme si a pomáháme. To je pro nás vždycky velmi povzbudivé.