V mládí rád sportoval a hlavně miloval všechno, co mělo motor. „Rodiče mi nechtěli dovolit pořídit si motorku, báli se o mě. Papíry jsem si proto dělal až později a hned druhá motorka, kterou jsem si pořídil, byla hodně silná," vysvětluje Eger.

Když ho jeden z motorkářů vyzval na závod, Eger souhlasil. „Vyhrál jsem. Až když jsme se vraceli zpátky, najel jsem v zatáčce na spáru v asfaltu. Myslím, že jsem ani nejel moc rychle. Skončil jsem pod koly traktoru, který jel proti mě. Ležel jsem tam a nechtěl, aby mě zachránili," popisuje muž.

V nemocnici strávil třičtvrtě roku. Pravou nohu mu kvůli sněti několikrát zkracovali a hrozilo, že přijde i o tu levou. To se nakonec nestalo. „Snažil jsem se na to nemyslet. Začal jsem se zajímat o protetiku a když jsem už začal rehabilitovat, učil jsem se znovu chodit. Jako batole jsem znovu hledal rovnováhu," popisuje motorkář.

Znovu se učil i jezdit na motorce. „Začal jsem na skútru a postupně jsem se propracovával výš. Znám ale svoje možnosti, vím, že dvousetkilovou motorku s jednou nohou nezvládnu," doplňuje Eger.

Svoje zkušenosti nyní prezentuje ostatním. „Nejhorší je podle mě to, čemu říkám nadšený amatérismus. Všichni začínáme jako amatéři a postupně se učíme. Vždycky by ale nad tím nadšením měla převažovat hlava a rozum," tvrdí Eger.

NIKOLA POLÁČKOVÁ