Končící ředitel Fakultní nemocnice Brno: Mám obavy, že nám brzy dojde dech

Myslím, že nebude. Byl to strašný fofr. Nastupoval jsem za mírové situace s vizí co a jak zlepšit. Covid nás ale velmi rychle přinutil přesedlat na válečnou medicínu. A dříve, než jsme mohli začít analyzovat klady i nedostatky českého zdravotnictví, které pandemie zvýraznila, přišel ruský útok na Ukrajinu. A tomu se v mých očích musí všechno přizpůsobit.

Situaci na Ukrajině jste označil za jednu z příčin vašeho konce v pozici ředitele.

Je to jeden z hlavních důvodů. Vykonávat funkci ředitele a zároveň dělat kliniku je možné v mírových podmínkách. Za covidu to šlo hraničně za cenu obrovského nasazení. Teď jsme v naprosté katastrofě. V situaci, která vyžaduje krizového manažera na plný úvazek. A já se cítím pořád víc doktorem než manažerem. Poločas rozpadu medicínských znalostí je čtyři roky. Jsem v polovině. Republika má daleko víc schopných manažerů než lékařů s atestací z dětské onkologie. Vidím se spíš u těch dětí. Je tedy na čase se vrátit k medicíně.

Co se vám ve funkci podařilo?

Nemocnice přežila. Povedlo se ji oddlužit. Vynikajícím způsobem poskytovala zdravotní péči v podmínkách pandemie a kybernetického útoku. Povedlo se, že lidé spolu velmi dobře spolupracovali. Pracovali výrazně víc než jiné segmenty zdravotnictví. Nemocnice také obrovským způsobem pomohla při tornádu. Zvládli jsme naočkovat víc než půl milionu lidí. Víc se toho asi stihnout nedalo. Obrovské díky a obrovský klobouk dolů před personálem Fakultní nemocnice Brno. Vše zvládli naprosto bravurně.

Co jste naopak nestihl?

Rozjeli jsme celou řadu investic, které opouštím ve stádiu rozpracovanosti. Doufám, že se povede dotáhnout výstavbu porodnice. Že se podaří zachovat veřejnoprávní statut areálu Obilní trh. Pak je tu obrovský vnitřní dluh Fakultní nemocnice Brno, který jsme spočítali na sedm miliard. Bez toho, aniž bychom započítali přesun dětské nemocnice do Bohunic. V tom je budoucnost.

Jak to myslíte?

Říkáme tomu motolizace Bohunic. Tedy přesun všech zřízení do jednoho areálu. Porodnice a časem i dětská nemocnice. Jsme tady totiž trochu odříznutí a provoz samostatné dětské nemocnice je ekonomicky ztrátový. Technologie jsou čím dál dražší a my si prostě nemůžeme dovolit pořídit jednu peroperační magnetickou rezonanci pro děti a druhou pro dospělé o patnáct kilometrů dál. Je zapotřebí technologie sdílet. Ostatně důvod vzniku dětské nemocnice byl, aby děti neležely s tuberkolózními pacienty u svaté Anny. Doba se ale změnila a je potřeba na to reagovat.

V jaké fázi se přesun dětské nemocnice do Bohunic nachází?

Zahájili jsme diskuze. Ale diskuze o přesunutí porodnice z Obilního trhu trvaly dvacet let, takže mluvíme o dlouhodobém horizontu. Nicméně doufám, že mí následovníci se toho dočkají, protože to dává medicínský smysl.

Jak těžký bude návrat k medicíně na plný úvazek?

Kliniku jsem nikdy úplně neopustil, čili doufám, že ředitelování se na mých lékařských schopnostech nijak negativně neprojeví. Byť je to návrat do úplně jiných, válečných podmínek. Proto se bojím, že českému zdravotnictví dojde dech.

Dojde dech?

Obávám se, že západní způsob medicíny, který jsme českým pacientům byli schopni poskytovat za české peníze, přestane fungovat. Respektive na něj nebudou peníze. Třeba ty, které jsme do značné míry nesmyslně protestovali, budou chybět. To může vést ke zhoršení kvality poskytované zdravotní péče. Nebo minimálně ke stagnaci. Covid byl a je příležitostí k analýze silných i slabých stránek zdravotnictví.

Co podle vás ukázal?

V plné nahotě problém sedmi typů českého zdravotnictví. Jeho neřízení ve smyslu ekonomické a organizační provázanosti a s tím spojené zvýšené náklady. Teď k tomu ale bohužel není prostor. Musíme táhnout za jeden provaz, řešit problém Ukrajiny, Ruska a i na ostatní problémy nahlížet touto optikou.

Problém sedmi typů českého zdravotnictví?

Máme zdravotnictví státní, krajské, městské, vojenské, církevní, soukromé a řetězce. Myslíte, že spolu spolupracují? Ne. Dokonce nespolupracují ani uvnitř jednotlivých segmentů. Ten problém ostatně obnažil covid. Medici pracovali do roztrhání těla a armáda profesionálů, ambulantních lékařů, spala jak Blaničtí rytíři. Přitom neexistoval způsob, jak jim práci v nemocnici nařídit. Takže veškerá tíha situace padala na fakultní nemocnice jakožto součásti „páteřní sítě“, kterou ovšem nikdo přesně nedefinoval. Ale pořád musí dělat úplně všechno.

Válka může trvat roky. Lze to bez nasazení všech prostředků včetně ambulantních specialistů vůbec zvládnout?

Je potřeba, aby se zapojily i jiné segmenty zdravotnictví. Ambulantní specialisty nevyjímaje. Jinak lze očekávat zhoršení kvality poskytované zdravotní péče. Tady už ale mluvíme o politickém rozhodnutí. O tom, jakým způsobem kdo chce mít organizováno české zdravotnictví. Covid jsme zvládli. To byla pořád medicína, to umíme. I rakovina má pravidla. Politika ne.

S jakými největšími problémy se v souvislosti s přívalem válečných uprchlíků musí české zdravotnictví vypořádat?

Značnou část příchozích tvoří děti. Největší břímě padne na pediatry, kterých je v republice nedostatek. Ambulantních i nemocničních. Turbulentní období čeká i oblast psychiatrie. Ti lidé totiž přicházejí s obrovskými traumaty a ukrajinsky hovořících psychiatrů zrovna moc nemáme. Ze systémového hlediska však vidím největší problém právě v oblasti dětské medicíny.

Proč právě tam?

Máme tady určitou pediatrickou dvojkolejnost. Kdysi dávno se totiž někdo domníval, že dítě po půl čtvrté odpoledne je jiný živočišný druh než dítě před půl čtvrtou.

Jak to myslíte?

Tak, že část lidí prosazuje, že pediatr v nemocnici by měl mít úplně jiné vzdělání, než praktický lékař pro děti a dorost. A řadu let to tak skutečně bylo. Tedy jakmile praktický pediatr zavře odpoledne svou ordinaci a vy musíte s dítětem do nemocnice, vyšetřuje jej doktor s jinou atestací, což nedává úplně smysl. Oba segmenty na sebe zároveň hledí poměrně nevraživě. Je potřeba se začít bavit o tom, jaké kroky akutně podniknout, aby se zvýšila propustnost a prostupnost oběma směry mezi praktiky a nemocničními pediatry tak, aby se oba segmenty prolnuly a lépe spolupracovaly. Jinak situaci zvládneme těžko.

V nedávném rozhovoru jste naznačil, že zaujmete pozici koordinátora péče o dětské pacienty z Ukrajiny. Můžete k tomu říct něco bližšího?

Hovoříme o tom s panem ministrem Válkem. Ale je to pořád ve stádiu diskusí. Doposud jsem nedostal konkrétní popis, co by taková pozice obsahovala. Zatím fungujeme řekl bych tak nějak přirozeně. Máme v Česku dvě centra dětské onkologie v Praze a Brně. Když k nám z Ukrajiny přijede dítě s nádorem, putuje do jednoho z nich. S kolegy z Prahy komunikujeme, bavíme se a snažíme se zátěž rovnoměrně balancovat.

Kolik dětských onkologických pacientů z Ukrajiny v Česku máme?

V obou centrech se aktivně léčí dvanáct dětí, přičemž tento týden očekáváme příjezd dalších. Uvidíme kolik. Celkem víme, že z Ukrajiny odešlo už tisíc dětských onkologických pacientů do řady evropských center včetně nás.

Jaká bývá nejčastější diagnóza u dětských onkologických pacientů?

Leukémie, nádory mozku, nádory kostí, měkkých tkání.

Jak oznamujete rodičům, že jejich dítě má rakovinu?

Říkáme jim pravdu. Pravdu říkáme i dětem. Zároveň jim ale nesmíme vzít naději. Naději na to, že je vyléčíme. Když se to nedaří, tak naději na to, že je nebude nic bolet a mohou nějakou dobu žít kvalitní život. A naději na to, že i když třeba ten nádor nezvládneme, budou doma, v rodinném kruhu.

Dětský onkolog je psychicky jedno z nejnáročnějších povolání. Jak se s tím vyrovnáváte?

Souhlasím, ale je tady i to dobré. Vyléčíme pětaosmdesát procent dětí. To vás obrovským způsobem nabíjí.

Co jsou příčiny tak vysoké úspěšnosti léčby?

Dětské nádory mají odlišnou biologii. Velmi dobře reagují na chemoterapii. Dětský organismus také ještě není zdevastován dekádami cigaret a alkoholu a vydrž větší intenzitu léčby. V neposlední řadě také obor dětské onkologie významně pokročil. Zkrátka jsme se to naučili dělat. A my máme zatím to štěstí, že u nás máme přístup k moderní léčbě. Česká republika v používání takzvané „centrové“ léčby patří mezi šest až sedm nejvyspělejších zemí v Evropě. Je ovšem velmi, velmi drahá. Tady narážím na svůj předchozí výrok, že se trochu bojím, že nám dojde dech a peníze a úroveň medicíny v důsledku událostí posledních let minimálně začne stagnovat.

Jaké kroky učinit, aby se to nestalo?

Minimálně začít diskutovat a hledat možnosti, jak racionálněji zorganizovat české zdravotnictví. Začít třeba tím, že zanalyzujeme pozitiva i negativa, která odhalila covidová éra. To by byl vhodný první krok.

Žádný ředitel Fakultní nemocnice Brno v historii to neměl těžší než vy. Co byste poradil svému nástupci?

Aby se nenechal zatlačit do ekonomické defenzivy, protože Fakultní nemocnice Brno je vynikající zařízení poskytující vynikající péči. Akorát z řady objektivních důvodů - včetně určité organizaci péče v regionu - je na tom ekonomicky hůř než některá jiná srovnatelná zařízení. Je zapotřebí nedat se a umět si říct o své místo na slunci, které si tato nemocnice zaslouží.