Vyučil se jako umělecký kovář a pasíř. „Spousta lidí mi říká, že mám postavu řezníka, ale já si vybral jiný obor. I když vím, že prosadit se nebude vůbec jednoduché. Navíc kovářina je pořádná dřina. Ale to mi nevadí,“ usmívá se ramenatý chlapík v bílé košili, se šátkem na hlavě a opásaný kovářskou zástěrou.

S nepříliš rozšířeným ale tradičním řemeslem se setkal před několika lety na základní škole. A podle jeho slov bylo hned rozhodnuto, co chce dělat. „Na školu k nám přijeli kováři z Brna. Zkusil jsem si vykovat malou skobu a bylo jasno. Tohle chci dělat. Rodiče mi nejdřív říkali, ať se jdu učit třeba na instalatéra, ale já si zvolil obor uměleckého kováře. Vyučil jsem se ve Světlé nad Sázavou. Přidal jsem si ještě rok kamenický obor a teď mě čeká rok praxe, kde se musím doučit ještě spoustu věcí. Rodina mi fandí a podporuje mě,“ říká Voráč.

Zdroj: Deník/Jan Charvát

Z výrobků se zatím specializuje na drobnější ozdobné předměty. Kované růže, svícny, podkovy a sponky do vlasů. Časem by se chtěl pustit do větších. Například rozměrnějších plastik.

Sní také o vlastní dílně. „Práce uměleckého kováře mě naplňuje. Je velmi zajímavá. Když se železo rozžhaví je jako plastelína. Krásně se tvaruje. Jen místo prstů a dlaní používá člověk kladivo s kleštěmi. Ze začátku zřejmě budu asi pracovat pod nějakou kovářskou firmou, ale časem bych se rád osamostatnil a dělal vlastní věci. Láká mě umělecká linie. Nářadí si postupně přikupuji a snažím se pracovat na svém snu. Tím je vlastní dílna. Udělám vše proto, abych si ho splnil,“ říká na rozloučenou.

O práci řezbářů v Lipovci si můžete přečíst ZDE.