V okresním městě bydlí, na lanžhotské základní škole pak školákům vypráví o své zemi a poznává život na jižní Moravě.

Co se jí líbí? Krátce se zamyslí a řekne: „Dobrá a přístupná zdravotní péče a vzdělání. U nás neexituje, že je to zdarma. Za obojí platíme."

Vzápětí upřesňuje, že na školu vynakládá sedmdesát procent svých příjmů. Studuje mezinárodní vztahy a diplomacii. „Překvapilo mě, že tady u vás lidé o víkendech hodně sportují. U nás tráví veškerý čas v nákupních centrech," dává Alexia nahlédnout do svých poznatků z návštěvy.

Patří mezi ně i doprava. To je tak…

Alexia i šestice jejich kamarádů z Hong-kongu, Jordánska, Kazachstánu nebo Súdánu přespává v břeclavské městské části Poštorná. Každé ráno pak autem míří do centra a odtud směrem na Lanžhot. „Lidi si tady stěžují na dopravu? Vážně," diví se studentka poznámce, že věčné kolony v ulici 1. máje patří k největším bolestem Břeclavi.

Je překvapená. „Doma mám univerzitu vzdálenou deset kilometrů. V kolonách jedu hodinu tam a hodinu zpátky. Ve srovnání s Mexico City, kde žije dvacet milionů lidi, je Břeclav dopravní ráj," líčí dlouhovlasá mladá žena.

Oceňuje, že obyvatelé jihomoravské cípu jezdí často na kole, čímž dopravě odlehčují. A u vás, Alexio? „Tam sedne každý do auta."

Kromě Břeclavi a Lanžhota si studentka z hlavního města středoamerické země zamilovala také Prahu. Vypráví o přitažlivé architektuře, v níž má téměř každá budova svůj historický příběh.

Ten svůj si studentka odveze i domů. Na různých místech České republiky stráví celkem sedm týdnů. „Co si vezmu? Hezká otázka. Zjištění, že jsou tady hodní a zajímaví lidé. A nějaké víno. Tady mi nejvíc chutná bílé," dodává Alexia s úsměvem.

Zůstala by ale jen tehdy, pakliže by tu měla i dvě nejmilovanější osoby.