Každoročně se na tradiční svatomartinskou husu těší, letos ji čtyřiadvacetiletý Petr Heinz z Brna musí oželet. Důvodem je porucha čichu, takzvaná parosmie, se kterou se potýká takřka půl roku.
Vlivem koronaviru původně ztratil čich úplně, když se mu však začal vracet, zjistil, že řadu věcí necítí stejně jako dřív. „Nejdřív jsem začal vnímat podivný zápach a domníval se, že souvisí s plynovým sporákem. Pak mi spousta oblíbených jídel přestala chutnat, protože měla výraznou česnekovou chuť. Ta mi časem začala být značně nepříjemná,“ vzpomíná mladý programátor.
Poradnu pro pacienty s poruchami čichu po nákaze koronavirem proto brněnská Fakultní nemocnice u svaté Anny otevřela už na jaře. Zájem o speciální péči však postupně klesá. „Aktuálně fungování poradny spíš omezujeme. Službu zatím využilo přibližně sedm set lidí,“ zhodnotila situaci primářka svatoanenské Kliniky otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku Pavla Urbánková.
Problémem parosmie je především změna čichových vjemů. Lidé tak často cítí například spáleniny a kouř, ačkoliv kolem sebe žádný zdroj ohně nemají. V mnoha případech nevnímají ani vlastní tělesné pachy. „Jediné, co teď můžu jíst bez plaveckého kolíčku, díky kterému pozměněný zápach necítím, jsou mléčné výrobky a olivy. Všechno ostatní smrdí jako odpadky,“ konstatuje Heinz. Nedávno proto absolvoval vyšetření čichu, prognóza ale zatím zůstává nejasná.
Podle primářky Urbánkové účinný prostředek, jak parosmii vyléčit, neexistuje. Nejvhodnější metodou je čichový trénink, který je pouze pomocným nástrojem. „Jiné možnosti efektivní léčby dosud nemáme. U části lidí je porucha dlouhodobá a nelze vyloučit, že může být i trvalá,“ vysvětlila lékařka.
Změna čichových vjemů může mít za následek dokonce psychické potíže. Jedná se totiž o dlouhotrvající zátěž, na níž lidé nejsou zvyklí. „Pokud je člověk hůř psychicky odolný, můžou se u něj dostavit úzkosti nebo slabší deprese. V opačném případě se v problému může snažit najít pozitiva a třeba si říct, že když mu nic nechutná, alespoň zhubne,“ vylíčil psycholog Jiří Brančík.
Stejná situace nastala postupem času také u Heinze. „Byly dny, kdy jsem nejedl vůbec nic. Od prvních příznaků jsem i přes velmi nezdravý jídelníček zhubl přibližně deset kilo,“ podotýká s hořkým úsměvem muž.