Devětadvacetiletý policista, sloužící v Moravském Krumlově, pomáhá zdravotníkům s péčí o covidově nemocné pacienty. „Na začátku roku za námi přišel zástupce vedoucího oddělení s dotazem, zda má někdo z nás zájem nastoupit jako dobrovolník do nemocnice. Z našeho oddělení jsem byl jediný, kdo se přihlásil. Ne, že by kolegové nechtěli, ale myslím si, že se nepřihlásili kvůli svým rodinám. A někteří to nebrali příliš vážně. Na výpomoc musí mít člověk náturu a povahu jít to dělat. V nemocnici se cítím potřebný, mohu přímo pomáhat, mám pocit, že jsem užitečný,“ přiblížil své rozhodnutí Kremeň.

To, že půjde přímo na covidové oddělení se dozvěděl až těsně před nástupem. „V tu chvíli jsem dostal obavy, že bych mohl nakazit své rodiče. Proto jsem se dočasně přestěhoval do menšího bytu. Věřím, že rodiče to vnímají tak, že se snažím pomáhat,“ svěřil se Muž roku.

Situace v v nemocnici zkušeného policistu zaskočila. „Asi nejvíc mě překvapil nízký věk pacientů, kteří tady jsou v intenzivní péči. Věděl jsem z médií, že je to vážné, ale že až tak moc, jsem zjistil až na místě. Opravdu mě to rozhodilo. Není těžké si představit, že na tom lůžku mohu skončit klidně já. Člověk si myslí , že ví přesně, co se za dveřmi oddělení děje, a že je personál přetížený. Ale až na vlastní kůži zkusí celých dvanáct hodin stát u pacienta, pozná pravou skutečnost. Vážně se na ARO kmitá. Nepřeji nikomu nic zlého, ale bylo by potřeba, aby všichni ti odmítači roušek, pochybovači o covidu, či závažnosti situace, si tu práci vyzkoušeli. A poté si řekli, zda na to mají pořád stejný názor,“ nepochybuje Kremeň.

Má za sebou noční i denní služby. A přestože z policejní práce umí nepříjemné zážitky zpracovat, ty z nemocnice v něm zůstávají i po službě. „U policie mi také trvalo nějakou chvíli, než si jsem si zvykl na případy, ke kterým jsem vyjížděl. Časem jsem se dokázal oprostit od myšlenek a odcházet domů v klidu. Tady pořád přemýšlím. Dnes na noční jsem si třeba všiml jedné paní, která mi připomínala moji maminku. Taková věc, myšlenka, moc na psychice nepřidá. Zdravotníci musí mít opravdu hodně odolnou psychiku. Když odchází z práce, musí zde nechat všechny negativní pocity, jinak by se z toho zbláznili,“ sklonil se před současnými kolegy.

Z ryze mužského kolektivu policistů přešel ze dne na den mezi ženy. „Sestřičky tady vítají muže jako příjemnou fyzickou pomoc. Vidím tady, kolik toho ženy zvládnou a co vydrží. Po psychické stránce jsou určitě odolnější než já. Třeba dnes, na noční službě při malé přestávce, dokázali během chvíle pozvednout náladu, zavtipkovat, což i mě pomohlo zlepšit náladu a nabrat síly. Mají můj velký obdiv. Je to obrovský a unavující boj. A každý kdo pochybuje o všem, co se v této době děje, by si měl jejich práci v nemocnici vyzkoušet. Pak by si dokázal představit, čím si procházejí, a co vše musí vydržet,“ má jasno.

Už dřív se naučil nejkrásnější muž republiky relaxovat, hlavu si čistí v přírodě. To se mu osvědčilo i po náročných šichtách v nemocnici. „Teď si zajedu nakoupit potraviny, uvařím si jídlo na dnešní a zítřejší den a půjdu se na chvíli projít do přírody, abych si vyčistil hlavu. Odpoledne když bude ještě čas, pojedu naštípat dříví. Jinak budu odpočívat a nabírat síly na další služby, které mám o víkendu,“ plánoval volný čas po noční službě David Kremeň.

Petra Veselá, Dagmar Sedláčková