Narodila se jako Erika Kellermannová ve slovenské Žilině. Radostné dětství skončilo ve chvíli vzniku Slovenského štátu. Perzekuce vyústily ve transport rodiny do koncentračního tábora. „Doktor Mengele se mě pak ptal na věk. Odpověděla jsem šestnáct, i když jsem byla třináctileté děvče. Pokynul mi na jednu stranu, mamince na druhou,“ vzpomínala Bezdíčková na kruté chvíle ve své knize Moje dlouhé mlčení i v seriálu Deníku Rovnost Pamatuji válku. Její rodiče nacisté poslali do plynu.

O tomto utrpení i dalším, které následovalo, mlčela pak téměř půl století. „Dlouho jsme o tom vůbec nevěděli. Ani moji rodiče, ani my, vnuci. Až někdy v polovině devadesátých let nás babička vzala zničehonic do Osvětimi, a řekla nám, jak zemřeli prarodiče,“ uvedl vnuk Eriky Bezdíčkové Roman Havelka.

K tomu, aby začala svůj příběh vyprávět veřejně, pamětnici pohnulo setkání s dalším přeživším, Rakušanem Simonem Wiesentahlem. Tehdy Bezdíčková napsala knihu a začala jezdit po školách. „Vepsala se do srdcí učitelů i žáků. Je krásné, že toho za sebou tolik zanechala. Mám obrovskou hrůzu, že se s její smrtí na vše zapomene a když vidím radikalizaci a polarizaci současné společnosti, děsí mě to stále víc. Je potřeba, aby o holocaustu někdo vykládal dál, i když už to nebudou lidé, kteří jej zažili,“ přeje si Havelka.

Pohřeb Eriky Bezdíčkové bude s velkou pravděpodobností pouze v rodinném kruhu. Poslední odpočinek najde statečná žena na brněnském židovském hřbitově.