Loňský rok byl pro režiséra, textaře, libretistu a ředitele Městského divadla Brno Stanislava Mošu v mnohém přelomový. Na jaře obhájil ve výběrovém řízení svoji pozici ve vedení divadla, kterou zastává už od roku 1992. Jako režisér oslavil úspěch s muzikálem Flashdance, když jej brněnská scéna uvedla v premiéře ještě dříve než newyorská Broadway. Z činoherních titulů Moša nejnověji nastudoval komedii Jakub a jeho pán. Při listopadovém hostování v Paříži její generálku zhlédl i autor Milan Kundera. „Byl to pro nás všechny neopakovatelný zážitek," přiznává Moša.

Vnímal jste loňský rok jako přelomový?

Vlastně ne. Bylo určitě pozitivní, že jsem po mnoha letech písemně zformuloval vize, s jakými se snažím naše divadlo řídit. Ale jinak musíme vše plánovat dlouhodobě dopředu, takže nebyl příliš čas se zastavit. Přiznám se, že mě navíc ani na chvilku nenapadlo, že bych neměl ve své funkci pokračovat. A nebylo to z nějaké pýchy, i když člověk má být připravený na všechno.

Opravdu jste si ani na chvilku nepřipustil, že by se pro vás mohlo něco změnit?

A proč také? Mám okolo sebe neustále tolik nových podnětů k práci, že pořád vidím cesty, jakými se vydat dál. A byť v mém věku už tělo mnohdy schne, duše je stále mladá. Dostávám průběžně nabídky jednak divadelní, které se týkají režie a psaní. Ale čím dál častěji zaznívají i podněty, zda nechci vstoupit do politiky. Zamýšlel jsem se nad tím, ale upřímně řečeno mě nenapadl jediný dobrý důvod, proč to udělat.

A co třeba úplně změnit profesi? Nad tím jste nikdy nepřemýšlel?

Teď už ne, ale v dospívání jsem se chtěl stát sochařem. I když je pravda, že teď po prosincové premiéře muzikálu Timm Thaler v německém Darmstadtu jsem dostal tolik nabídek na režie v zahraničních divadlech, že jsem po mnoha letech začal vážně uvažovat, zda je nemám plně využít. Ale s Městským divadlem jsem natolik spjatý, že jsem si vlastně vzápětí sám odpověděl. Však o mně také mnozí říkají, že tohle divadlo je moje dítě. A dítě se jen tak neopouští.

Tvrdíte, že ředitelování je ve výčtu vašich profesí jedinou, kterou jste nevystudoval. Čím se tedy v této pozici řídíte?

Je pravda, že na divadelního ředitele žádná škola na světě neexistuje. Za roky praxe jsem sám poznal, že v této pozici nepomůže speciální vzdělání v oblasti managementu nebo ekonomiky. Největším darem je dobrá intuice. Schopnost umět si vybrat správné spolupracovníky, obklopit se týmem kreativních lidí, odhadnout, které tituly ve správnou chvíli přinést na jeviště.

Co z trojlístku autor režisér ředitel je vám nejbližší?

Jsem šťastný, že je mohu vykonávat všechny takto trojjedině. Podobně to měli dříve třeba i Shakespeare, Moliére nebo u nás Josef Kajetán Tyl. (smích) Takže tímto se vlastně hlásím k jejich odkazu. Nejšťastnější jsem v divadle na zkouškách. Ale stejně tak je mi dobře v takzvaném klidovém zbytku dne, kdy mohu nerušeně psát. A do ředitelské kanceláře se těším už jen proto, že tam odstraňováním různých problémů připravuji podmínky pro naši práci. Takže vlastně přecházím z jedné radosti do druhé.

Míváte i po tolika letech nějaké divadelní noční můry?

Když jsem studoval na konzervatoři a aktivně hrával divadlo, míval jsem strašidelný sen, že stojím na forbíně a neumím text. Jako začínajícímu režisérovi se mi zase zdávalo, že z mého představení houfně utíkají diváci. A jako ředitel už sny nemám: ředitelé divadel u nás nespí! (smích)

Předehráváte jako vystudovaný herec na zkouškách?

To jsem si zakázal. Jako začínající režisér jsem často musel zaskakovat za nemocné kolegy. Ale míval jsem problém s tím, že jsem na jevišti dělal všechno obráceně. Byl jsem totiž zvyklý vidět inscenaci zrcadlově z hlediště. Ale kdo ví, třeba se mě ještě někdy diváci na jevišti dočkají. Mám takovou vizi, že až bude našemu divadlu nejhůř, vystoupím na scénu a lidé se z nějaké osobní perverze přijdou podívat, jak to ten Moša vlastně hraje.

Často režírujete tituly, které čerpají z historie. Do které epochy byste se chtěl sám podívat?

Určitě do Babylonu, abych na vlastní oči zjistil, jak to vlastně bylo s tou jejich věží. Přestože jsem k tomuto tématu načetl mnoho zahraniční literatury a trvalo mi deset let, než jsem začal psát o Babylonu. Podobně rád bych se prošel mytickými místy Sodoma či Atlantida. Ale úplně nejvíc mě vlastně z dějin lidstva irituje vypálení Alexandrijské knihovny. Tam byla uchována taková spousta informací! Nikdy nelze odpustit, že tato paměť lidstva byla navždy zničena. Tam bych klidně pobyl tři životy, abych do sebe stihl nasát všechnu moudrost našich předků.

Loni v listopadu se vám povedlo to, co v posledních letech málokomu: při hostování vašeho divadla v Paříži navštívil představení Jakub a jeho pán i spisovatel Milan Kundera. Jaký to byl zážitek?

Naprosto jedinečný a neopakovatelný! Nejprve nás Milan Kundera pozval ještě s dramaturgem Jiřím Závišem k sobě domů. Poté jsme šli i s jeho ženou Věrou jen ve čtyřech na oběd, takže jsme si mohli v klidu popovídat. Z osobních důvodů nechtěl jít Milan Kundera večer mezi lidi na představení. Zajímal se proto, jaká bude naše odpolední zkouška. Říkal jsem mu, že ne moc zajímavá, protože slouží hlavně tomu, aby se herci srovnali s prostorem. Milan Kundera začal vypadat hodně nešťastně a povídá: To znamená, že vaše představení neuvidím? Tak jsme si řekli, že jsme přece v Paříži hlavně proto, abychom jednomu z nejlepších světových spisovatelů jeho hru předvedli. Hned jsem proto zatelefonoval kolegům do divadla, ať se oproti plánu rychle převlečou do kostýmů a nalíčí, neboť odpoledne odehrajeme plnohodnotnou generálku. Milan Kundera nakonec dorazil dokonce i se svojí ženou, takže pro nás všechny byl úžasný zážitek zahrát Jakuba a jeho pána jen pro tyto dva velice vzácné diváky.

Na které setkání s jinou podobně významnou osobností takto vzpomínáte?

Mým duchovním otcem, se kterým dlouhodobě souzním skrze jeho literaturu, je Ivan Kříž. Brněnský spisovatel, autor mnoha znamenitých románů, z nichž nade všechny vyjímám Zprávu o zkáze Sodomy. Nedávno oslavil své dvaadevadesáté narozeniny. Byl to on, kdo mě přivedl k pohledu na svět, v němž je třeba vše nejprve zanalyzovat a teprve poté si utvářet svůj vlastní názor.

Netajil jste se tím, že chcete do Česka přivést muzikál Fantom opery. Letos na podzim jej nakonec uvede pražská agentura Františka Janečka v Goja Music Hall. Nemrzí vás to?

Na počátku jsem byl účastníkem toho projektu. S Františkem Janečkem jsme ještě spolu se scénografem Jaroslavem Milfajtem vytvářeli koncepci, jak by se dal tento mimořádně náročný muzikál v našich podmínkách zrealizovat. Uvažovali jsme i o jeho přenesení na několik repríz do Brna. Ale nakonec z toho z technických důvodů sešlo.

Po jakém muzikálovém titulu tedy teď aktuálně toužíte?

Moc rád bych uvedl Avenue Q. Je to kouzelně vtipná hra s loutkami jen pro sedm herců. Také bych k nám chtěl přivést muzikál Once. Všichni určitě znají jeho filmovou předlohu s Glenem Hansardem a Markétou Irglovou. Jenže já právě zatím nemohu najít klíč k tomu, jak zahrát v českém prostředí příběh o české emigrantce. Největším problémem je totiž v příběhu právě jazyková bariéra. Viděl jsem Once v Londýně, kde v hlavní roli září chorvatská herečka Zrinka Cvitešić. Režíroval jsem ji například ve West Side Story v Zagrebu. Stejnou roli hrála potom i na Broadwayi.

Současným velkým trendem je převádění slavných filmů do muzikálové podoby. Jak se na to díváte?

Vždy je jen otázkou času, kdy po tématech z literatury film nebo divadlo sáhnou. Vezměte si Stiega Larssona a jeho knižní trilogii Milénium už je podle ní natočený film i televizní verze. Existuje jen sedm typů základních příběhů, které se v jednotlivých žánrech naplňují: ať už je to detektivka, horor nebo lovestory atd. Já rád bruslím na pomezí těchto žánrů. Pokud jde o muzikál, nebo přesněji řečeno o hudební divadlo, moderní doba s sebou přinesla i změnu témat. Dříve byl muzikál považovaný hlavně za hudebně zábavný žánr. Ale když vzpomeneme tituly jako Probuzení jara, Chicago, Šumař na střeše nebo Pokrevní bratři, jde o velice závažná témata s hlubokým poselstvím.

A jaké činoherní tituly vás lákají?

Mým snem zůstává Válka koní (War Horse). Ale provedení této inscenace je příšerně drahé. Nedávno byla její premiéra v Berlíně, ale šlo o čirou kopii londýnské verze. Uvidíme, jestli se nám to někdy podaří. Už brzy ale začneme zkoušet Shakespearova Kupce benátského s Bolkem Polívkou v roli Žida Shylocka. Hru uvedeme v překladu Jiřího Joska, tedy v jiném, než v jakém Bolek hrál na Letních shakespearovských slavnostech. Jako téma máme také nachystaného Bulgakova a na Silvestra 2014 uvedeme premiéru rakouské frašky od Johanna Nepomuka Nestroye.

V říjnu 2014 to bude deset let, co jste ve dvoraně v Lidické ulici otevřeli Hudební scénu. Jak toto výročí oslavíte?

Přesně na den, tedy 4. října 2014, vrátíme na jeviště muzikál Hair (Vlasy), kterým jsme před deseti lety provoz divadla slavnostně zahájili. Zatím ještě nevím, jestli uvedeme jen koncertní verzi naší inscenace, nebo zahraniční verzi, kterou jsme odehráli na turné ve Švýcarsku v anglickém obsazení. Vlasy budeme vzpomínkově uvádět jen jeden týden a nachystáme také publikaci o desetileté existenci této scény.

K úspěchům z loňského roku můžete připočítat i petici Pomozte svému divadlu, u níž jste byl jedním z navrhovatelů. V listopadu senát uznal petici za důvodnou a navrhl vládě, aby ihned začala chystat změnu podmínek k přidělování peněz pro kulturní instituce. Jak tento krok vnímáte?

Zatím to ještě není konečné vítězství, ale velmi podstatný posun správným směrem. Korunovalo to naše více než patnáctiměsíční úsilí. Chci proto poděkovat všem, kteří nás v této iniciativě podpořili.

Co přejete Brňanům do roku 2014?

Brno považuji za nejúžasnější místo k životu, které znám. Měl jsem hodně možností žít jinde, ale jsem šťastný právě zde v Brně. A je žalostným evergreenem tohoto města, že o něm někteří jeho obyvatelé roznášejí, že je zakyslé, nerozvíjející se a problematické. Všem, kteří zde žijí, proto přeji více sebevědomí, protože máme být skutečně na co pyšní. Neříkám, že Brno je město bez problémů, ale od toho jsme tu my všichni, abychom se to každý svými silami pokoušeli změnit.