Mladá lékařka z kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně je nyní nucena místo řešení kožních či venerologických problémů pečovat o pacienty s infekční respirační chorobou. „Velkou změnou je i pracovní režim, dvanáctihodinové denní a noční směny, nepředvídatelná pracovní doba a celodenní práce v ochranných pomůckách,“ uvádí třicetiletá žena.  

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně se v covidové oddělení proměnila nejdřív I. dermatovenerologická klinika stejně jako v předchozí pandemické vlně. Předtím tam fungovala osm měsíců, od října do května. „Na našem oddělení leží převážně pacienti se středně závažným průběhem, to znamená, že je u nich nutné napojení na kyslík a další podpůrná léčba. V případě, že se zdravotní stav pacienta výrazně zhorší, překládá se na JIP nebo na ARO. Dále se k nám k doléčení překládají pacienti se závažným průběhem, například po odpojení z umělé plicní ventilace,“ popisuje Thomová.

Chátrající a dlouho zanedbávaná Arnoldova vila nedaleko brněnského parku Lužánky čeká obnova. Součástí bude revitalizace zahrady, jež dům propojí s nedalekou vilou Löw-Beer.
Arnoldovu vilu v Brně čeká po letech obnova: zahradu propojí s vilou Löw-Beer

Jak říká, často dochází k rychlému a neočekávanému zhoršení zdravotního stavu. „Pacienta je potřebné neustále monitorovat a rychle reagovat na vzniklou situaci. Bylo nutné oprášit vědomosti a dovednosti ze stáží na interně a ze školy, například podávání transfuzí, resuscitace, péče o pacienta s celkově zhoršeným interním stavem. Postupně jsme se učili, jak o covidového pacienta pečovat, co pomáhá a co naopak ne, na všechno se přichází postupně, pořád se objevují nové postupy, nové studie,“ vysvětluje dermatoložka.

Podle ní je výhodou, že už znají systém, jak pacienta zaléčit a na co si dávat pozor. Trápí ji však nejistota budoucnosti. „Hlavní nevýhodou je, že nikdo neví, co bude, jaké se můžou objevit mutace a kolik vln nás potenciálně ještě čeká. Zdravotníci jsou už celkově vyčerpaní a solidarita ze strany pacientů i okolí není zdaleka taková jako v minulosti. Světlo na konci tunelu se zdá být stále daleko a asi všichni bychom se už naplno chtěli věnovat svým oborům,“ dodává.

Smutné oči umírajícího

Podobně jsou na tom zdravotníci neurologického a psychiatrického oddělení brněnské vojenské nemocnice. Shodují se, že léto uteklo strašně rychle. „Nadechli jsme se, ale po tak dlouhém vypětí to nestačilo,“ povídá jedna z nich.

Dostavují se příznaky deprese, poruchy spánku. „Nedospíte s tím, že máte jít na směnu, kde nevíte, co vás čeká. Doprovázení umírajících je strašné. „Pacient tam leží osamocený. Rodina se sice k umírajícímu pouští kvůli rozloučení, ne všichni si na to však troufají, nebo si někteří starší lidé nepřejí, aby je příbuzní viděli v takovém stavu. Nevydržíte se dívat dlouho na ty smutné oči. Pak jsou těžké případy, kdy už pacienti odmítají péči, nechtějí jíst ani léky. Už víte, že zemřou. Dává se jim morfium, aby byli v klidu. Pohladíte je, ale jste nasoukaní v ochranném obleku a neslyšíte se pořádně ani s kolegou, natož aby jste normálně komunikovali s pacienty, kteří ztrácejí sluch,“ popisuje. Pocit marnosti je podle ní to nejhorší.