Můžete na základě zmíněných příhod popsat, jaké strasti na uprchlíky při putování do Evropy čekají?

Poslouchám často vyprávění lidí, kteří po cestě ztratili děti. Slyším o matkách, které potratily. Historky o tom, jak na stezkách ve velkém kvete obchod s lidskými orgány. Zloději uprchlíky okrádají, taxikáři po nich chtějí přemrštěné peníze a pak je odvážejí neznámo kam.

Navzdory emocím musíte při práci jen překládat mezi úředníkem a uprchlíkem. Je náročné, jak říkáte, zůstat neustále nestranný?

Není to pro mě vůbec snadné. Přiznám to upřímně, několikrát jsem neudržel slzy. Je hrozné slyšet, že lidem při cestě ostatní ublížili. Nejvíc trpím, když vidím rodiny s dětmi. Nejde o to, že bych litoval Syřany jako Syřan. Je mi jich líto jako člověku. Mnozí si nedokážou představit, co všechno si museli prožít.

Brněnský Syřan Hani Baloush.Na jaké otázky se úředníci migrantů nejčastěji ptají při žádosti o azyl?

Moc bych o tom neměl mluvit, ale například je zajímá, z jakého státu a oblasti pocházejí. Ptají se také na Islámský stát. Jestli je ohrožoval nebo bombardoval jejich domovy.

Jste s běženci v kontaktu i později po pohovorech?

Číslo jim na sebe nedávám, jeden se na mě ale nedávno obrátil. Zapamatoval si mé jméno z cedulky na košili. Chtěl pomoci najít svou matku, která byla na Slovensku a má nemocné srdce. Jinak bychom se s uprchlíky mimo své zaměstnání stýkat neměli.

Dodržujete to?

Když ke mně někdo přijde do obchodu, neodmítnu ho. Teď to byl třeba jeden Syřan. Potřeboval si zajít k doktorovi, ale neměl z čeho zaplatit léky. Výměnou za elektrotechniku jsem mu dal peníze, které mi další týden vrátí. Snažím se pomáhat, jak to jen jde. Poslední dobou mě stále častěji někdo žádá o pomoc. Jsem rád, že se najde spousta lidí se srdcem. Nabízejí uprchlíkům bydlení nebo práci v dílnách.

Zmínil jste peníze. Co jsou běženci ochotní obětovat, aby se do Evropy dostali?

Všechno cenné, například byty i jejich vybavení. Ženy v Sýrii dostávají často věno ve zlatě, protože jeho hodnota se nemění. Před cestou tak prodávají i rodinné dědictví.

Stačí jim jejich majetek na to, aby mohli ze Sýrie utéct?

Převaděči nejsou čestní. Za chvilkový přejezd přes moře si účtují 2 700 euro, což je v přepočtu čtyřiašedesát tisíc korun. Včera mi volala neteř ze Sýrie a říkala: Strejdo, to bys nevěřil. Je nás šest. Na lodi z Turecka do Řecka nemůžeme být déle než dvanáct minut. Cenu nám po smlouvání snížili na dva a půl tisíce euro na osobu. Za malé dítě berou polovičku.

Proč po tak náročné cestě nechtějí uprchlíci u nás zůstat?

Politici se diví, že míří hlavně do Německa. Ale když už je stojí cesta hodně peněz, chtějí se dostat někam, kde se o ně alespoň na začátku postarají. Navíc často ještě dluží lidem, kteří jim v Sýrii na putování půjčili. Chtějí jim to vrátit nebo pomoct zbytku rodiny v Sýrii.

Mrzí vás, jak se k běžencům vyjadřují čeští politici?

Negativní propagace je hodně silná. Stačí sledovat výroky prezidenta Miloše Zemana. Akorát mezi lidmi vyvolává strach. Kdyby se čeští politici dostali na pět minut do Sýrie, hned by vše pochopili a uprchlíkům beze slova pomohli.

Podílejí se právě politici na hysterii, která kvůli migrační vlně vznikla?

Celá situace mohla být v klidu. Myslím, že politici to dělají proto, aby ve volbách získali víc hlasů. Mají pocit, že ten, kdo se vymezuje proti Arabům nebo muslimům, je hrdina. Zapomínají ale na jednu důležitou věc, a tou je lidskost. Politik přece kvůli pár hlasům a přízni nebude pošlapávat lidskou důstojnost.

Myslíte, že lidé u nás zapomínají, že také Češi utíkali před nacisty nebo komunisty?

V osmašedesátém lidé z vyšších vrstev, kteří měli dost peněz na cestu, do zahraničí prchali. Vyhodili je z Francie, Německa nebo Ameriky? České migranty všude přivítali a podali jim pomocnou ruku. Zpátky je nikdo neposlal.

Například prezident Zeman se ale vyjádřil, že uprchlíky by bylo nejlepší vracet do vlasti. Mrzí vás tento výrok?

Mrzí a moc. Víte, co by Syřany čekalo, kdyby se vrátili? Smrt. Všichni by umřeli. Hned jak někdo vkročí zpátky do země, vojáci ho chytnou a dají do kriminálu. Mlátí ho tam a už nikdy v životě nepozná, co je svoboda.

Má podle vás Česká republika být víc empatická a uprchlíků se zastávat?

Když jsem byl v Sýrii na vojně, viděl jsem, že do armády putovaly nejrůznější zbraně. Těch z České republiky bylo hodně. Proto mi vadí přístup Čechů, že oni s tím nemají nic společného. Dovezli k nám zbraně a teď dávají ruce pryč a nechtějí přijmout zodpovědnost za to, že způsobují bolest?

Jak se má tedy česká vláda k běžencům zachovat?

Nemusí jim dávat tolik peněz jako třeba v Německu nebo Švédsku. Stačí, když získají slušné zázemí, kde můžou přečkat, než válka skončí. Do bohatších států míří, protože chtějí poslat peníze příbuzným, aby měli za co žít nebo také odcestovat. Snem uprchlíků je vrátit se domů hned, jak to situace umožní. Pouto k domovu je u nich mnohem silnější než touha po lepším životě v Evropě.

Brněnský Syřan Hani Baloush.

Kdo jsou vlastně lidé, kteří se na cestu do bezpečí vydají?

Nejde o žádné chudáky bez peněz. Naopak to jsou mnohdy bohatí a vzdělaní jedinci. Přicházejí třeba studenti práv nebo medicíny. Ti lidé mají drahé mobilní telefony a notebooky a dost peněz na cestu. Ale jsou v natolik těžké situaci, že potřebují získat útočiště a klid. Všichni je bombardují, vláda i Islámský stát. A potom umírají pod sutinami.

Často se v souvislosti se současnou migrační vlnou objevují také fotografie mladých lidí. Proč tomu tak je?

Mladí muži nechtějí v Sýrii zůstat, protože musejí narukovat do armády. Pak umřou v boji nebo se záhadně ztratí a už je nikdo nenajde. Raději utečou z vysoké školy, než aby je sebrali vojáci. I kdyby dostudovali, tak je vláda stejně pošle bojovat na frontu.

Jste i proto rád, že Evropská unie tento týden přijala tolik diskutované kvóty?

Ano, ale vůbec nemám radost, že se kvůli tomu celá Evropa hádá. Naše touha je přece žít v jednotné Evropě. Sice nejsem původem Evropan, ale mám české občanství. Je rozumné, že kvóty politici přijali. Jednou patříme do evropské rodiny a proto bychom měli respektovat toho silnějšího, který finančně podporuje ostatní státy. A hlavou evropské rodiny je teď především Německo.

Myslíte si, že u nás přidělení uprchlíci zůstanou, nebo stejně nakonec odejdou do bohatších zemí?

Opravdu záleží na jednotlivcích. Ti, kteří mají v jiné zemi rodinu, se určitě pokusí dostat pryč. Ostatní budou šťastní, že jsou v České republice, která se o ně postará.

Nabádáte, aby se uprchlíkům pomáhalo, ale schvalujete jejich výpravu do Evropy?

V určitém smyslu jsem proti ní. Sám jim říkám: Hoši, neblbněte. Neodcházejte. Kdo zůstane v Sýrii a bude za naši vlast a domovy bojovat? Mám ale strach, že se nebudou mít kam vrátit.

Máte informace od místních, jak to momentálně v Sýrii vypadá?

Každý den jsem s nimi v kontaktu. Ale oni mají strach říct úplnou pravdu. Nevědí, jestli je náhodou neposlouchá tajná policie. Mluvíme spolu jen v heslech a narážkách. Když už jsou odvážní, přiznají, že například elektřina jim funguje jen jednu hodinu denně, kanalizace vůbec. Pro vodu scházejí s kýblem do přízemí v noci. Pro děti nemají dost jídla. Žijí tam, jak někde ve středověku.

Mají na život v Sýrii dost peněz?

Je tam neuvěřitelně draho. Nájem bytů se zvedl desetinásobně .Kilo masa tam třeba vyjde na dva a půl tisíce korun. A to mluvím o severozápadní Sýrii, kde je klid a neválčí se. Bydlí tam spřátelené rody prezidenta Asada. Ceny se zvýšily právě kvůli nim a příchodu dalších lidí, kteří hledají alespoň trochu klidu.

Brněnský Syřan Hani Baloush.

Ani v Evropě ho často nenajdou. Čím si vysvětlujete nenávist lidí vůči islámu?

Křesťanství, islám a judaismus mají stejný základ. Starý zákon se ve všech vzájemně doplňuje a překrývá. Lidé muslimy neznají, nikdy žádného nepotkali a stejně je soudí. Až mě někdo pozná osobně, zjistí, že jsem úplně normální a předsudky zmizí.

Vnímáte vy sám v Brně xenofobní nálady nebo nadávky?

Islamofobie ani xenofobie nejsou nic nového. Částečně za ně viním některé muslimy, posvátné náboženství islám za to rozhodně nemůže. Někteří lidé se ale neumějí chovat, a proto nás mnozí nemají rádi. Propagace proti nám je velmi silná, například od Bloku proti islámu. Kdyby jeho předseda Martin Konvička někdy o islámu něco pořádného četl, nikdy by o nás tak vulgárně nemluvil.

Na druhou stranu nedávno brněnský primátor Petr Vokřál oznámil, že pokud bude potřeba, město vymezí byty pro uprchlíky. Vnímáte, že Brno se něčím od zbytku republiky liší?

Je vidět, že pan primátor má srdce na pravém místě. Potěší, když zjistíte, že dobří lidé ještě žijí. Stejně mám radost, že Brňané pořádají materiální sbírky a jezdí pomáhat na hranice. Pokud uprchlíci nějaké byty dostanou, převládne u nich vděk. Aspoň lidé nebudou vnímat Čechy jako ty zlé.

Vy už v České republice žijete šestadvacet let. Proč jste se sem vydal?

Přijel jsem ještě za komunismu studovat elektrotechniku. Stipendium jsem nedostal, pomohli mi rodiče. A potom jsem si vzal Češku. Chvíli jsme zkoušeli i se ženou žít v Sýrii, ale musel jsem se vrátit na vojnu. Po revoluci jsme v Brně zakotvili natrvalo.

Konvertovala vaše manželka k islámu?

Ano, ale vůbec jsem ji do toho netlačil. V Sýrii viděla, jak se muslimové a muslimky chovají a žijí. Nikdy neodporovala. Víra není přihláška do strany, to je přesvědčení srdce. Ona se jako muslimka chová a ví, že islám je dobrý pro ni i rodinu. Děti vždycky vedla k modlení a četla jim z koránu. Posílala je i na konference o víře. Snaží se také na internetu diskutovat proti islamofobům a hájit české muslimy. Vím, že tohle ji hodně trápí.

Musela si na nové náboženství dlouho zvykat?

Chvíli jí to trvalo, ale přijala ho v Sýrii za své. Nedělá jí problém pro nás připravovat všechna jídla podle muslimských pravidel. Vše nachystá přesně tak, jak má. Nejen kvůli tomu jsem moc rád, že ji mám.

A co vaše děti, měly ve škole se svojí vírou někdy problém?

Už mám jen jednoho syna, ten starší se mi zabil na motorce. Už je to dávno, ale nikdy jsme nenávist ostatních řešit nemuseli. Alespoň děti si nikdy nestěžovaly.