Vy jste tehdy působil v protiletadlové obraně Brna, jak fungovala?
Zajišťovala ji jednotka se sídlem v Řečkovicích. Sestávala se ze čtyř palebných oddílů. Ten náš měl sídlo poblíž obce Nížkovice. Řídicí radiolokátor, který byl v Rebešovicích, věděl o narušiteli i dva tisíce kilometrů předem. Pokud se dostal do určité vzdálenosti, byly poznatky předány nejbližšímu oddílu. Potom se v krajním případě přešlo k odpálení rakety. Její nálož při výbuchu vytváří trychtýř střepin, které by letadlo případně zasáhly.

Věděli jste o náletu v srpnu předem?
Jako vojáci jsme museli poslouchat, co se nám řeklo. Jednadvacátého srpna jsme se o všem dozvěděli až z rádia. Náš velitel nebyl přítomen. Jezdívali jsme do nedalekých kasáren, asi pět nebo šest kilometrů od Nížkovic. Když vyhlásili poplach, jeli jsme tam a čekali jsme, co nastane. Letadla, která přistávala v Brně, létala nad naším palebným postavením. Měli jsme k dispozici dvouhlavňové třicetimilimetrové kanony. Ani jedno letadlo by v Brně tehdy nepřistálo, kdyby se do toho kluci dali. Ani jedno.

Pokud zachytí radiolokátor letadla tak brzy, věděli jste, že se blíží i ten den?
Vůbec, nic nefungovalo. Někdo by musel vyhlásit bojovou pohotovost, což se nestalo. Velení v té době v podstatě neexistovalo. Letadla přistávala celou noc.

Takže jste dostali rozkaz to ignorovat? Co následovalo?
Samozřejmě. Velitel byl tehdy pryč. Náčelník štábu nechal toho dne přinést velikou okovanou bednu, kterou jsme naplnili zbraněmi, střelivem a zásobami či lékařskými potřebami. Poté ji nechal zakopat a dělal, že o ničem neví. Odskákali jsme to my.

ALEŠ KUCHAŘ
• Narodil se v roce 1943 v Brně. Žije v Bzenci na Hodonínsku.
• Studoval na vojenském gymnáziu v Bratislavě, poté si vybral zaměření na protiletadlovou obranu.
• Působil v palebném oddílu poblíž obce Nížkovice, z armády jej vyhodili v roce 1971.
• Pracuje jako revizní technik.
• Má manželku a dvě dospělé dcery.

Jaké jste měli pocity?
Chtělo se nám zvracet. Byli jsme bezmocní. Napětí v kasárnách bylo značné. Chtěli jsme jít se samopaly proti nim, ale zůstalo to jen u řečí. Věděli jsme, že mají všechno pod palcem.

Změnilo se něco bezprostředně poté?
Vrátil se velitel a vedení začalo s bezpečnostními prověrkami. Já jsem byl nadporučík a také velitel čety. Před svými vojáky jsem musel říct, jestli souhlasím se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Bylo to ponižující. Většina důstojníků řekla, že souhlasí. Pár nás ale řeklo, že ne. Tím jsme si podepsali rozsudky.

Projevil se vpád vojsk i na vašem každodenním režimu?
Rusové poté chodili na rádoby přátelské návštěvy. Uměl jsem rusky, tak jsem se jich zeptal, proč k nám vtrhli. Zavolal si mě velitel a řekl, že kdybych se na to zeptal jeho, rozbil by mi hubu. Někteří jejich vojáci jeli poprvé autem, ani pořádně nevěděli, kde jsou. Jednali s námi jako s kusem hadru. Už bylo jasné, že nás vyhodí.

A vyhodili?
Ano, v jednasedmdesátém nás propustili. Přitom nám četli naše hodnocení. Byl jsem nejlepší v útvaru, který měl vzornou četu. Podle toho hodnocení ale vypadalo všechno úplně jinak.

Propustili ještě někoho jiného?
Nás, důstojníků, takhle vyhodili asi sedm.

Rektorát brněnské Masarykovy univerzity. Ilustrační foto.
1968? Rok ztrát. Invazi promítnou na rektorát Masarykovy univerzity

Odrazil se vyhazov nějak i ve vašem osobním životě?
Měl jsem hotové přijímací zkoušky do Brna na vojenskou akademii Antonína Zápotockého. Pak si mě velitel zavolal a řekl: ,Kuchař nikam nejde, má po studiu.'

Takže jste nemohl dále studovat?
Začal jsem ještě dálkové studium strojařiny. Na konci druhého semestru mě vyhodili kvůli mému záznamu z armády. Manželka dostala tehdy v Bzenci místo, včetně služebního bytu. Domluvili jsme se tedy, že půjdeme bydlet do Bzence.

Jaký byl přechod do civilu?
Zvláštní, uniformu jsem nosil od páté třídy. Vojnu jsem vlastně nesnášel už před osmašedesátým rokem.

Takže se dá říct, že pro vás byl vyhazov i vysvobozením?
V podstatě ano, asi bych to za tehdejších poměrů stejně nevydržel.

Měli vaši přátelé podobné problémy jako vy?
Jeden známý byl zrovna na dovolené v Jugoslávii a pořád se nevracel. Když přijel, tloukl se do hlavy, že tam nezůstal. Později ho vyhodili, stejně jako nás.

Okupace srpen 1968. Ilustrační foto.
Ze Znojma vynesou lidé tank. Připomenou tak padesát let od sovětské invaze

Vy jste o stěhování do zahraničí nepřemýšlel?
Zrovna jsme čekali, až se narodí první dcera, nešlo to.

Když se na události díváte s odstupem času, co vám nejvíce utkvělo?
Jak se projevily charaktery některých lidí. Hned po tom jednadvacátém před hospodou strhávali uniformu a šlapali po ní. Potom vše zapírali. Bylo mi z toho zle.

Pociťoval jste nějaké změny i ve společnosti?
Každý si okamžitě začal dávat pozor na to, co říká a s kým mluví. Jen aby to neuškodilo jeho postavení.

Je podle vás důležité si tyto události připomínat?
Ano, nesmírně důležité. A dost důrazně.

Okupace srpen 1968. Ilustrační foto.
Novým pomníkem uctí v Žabčicích památku obětí sovětské okupace