Ředitel ČT Souček: Brečet v Praze nepomůže, musíme jít a tvořit

Brněnskému studiu máte vrátit prestiž. Proč zmizela?

Vytratily se mimořádné projekty, jako byly Četnické humoresky. Tehdy mělo Brno respekt televizního diváka. Podobný projekt si zase zasloužíme. Kvůli tomu ale nemůžeme brečet u pražského vedení, ale jít a nějaký vytvořit. Od podzimu budeme natáčet cyklus, který na humoresky naváže tematicky, atmosférou a snad i úspěšností. Pracovní název jsou Četnické trampoty a bude mít nové obsazení. Víc zatím neprozradím.

Na jménu studia se podepsal i váš předchůdce Karel Burian, který před časem studio opustil. Kritici tvrdili, že do zpravodajských reportáží pouští skrytou reklamu. Později se vrátil na místo ředitele. Proti tomu vystoupili brněnští umělci s peticí za jeho odvolání. Vy jste se o něm na setkání s novináři zmínil jako o profesionálovi, se kterým jste ochotný spolupracovat.

Události, které tehdy vyplavaly na povrch, rozhodně pověsti studia nepomohly. Do jaké míry to byla či nebyla pravda, nemůžu posuzovat. K bývalému řediteli můžu mít spoustu výhrad, ale v té době jsem neseděl na jeho židli a nenáleží mi ho soudit. Určitě bych některé věci řešil jinak. Například právě konfliktní situaci počátkem roku 2008, kdy kritizovaly umělecké osobnosti Burianův nástup na post ředitele.

Co byste udělal jinak než on?

Snažil bych se komunikovat. Bariéra mlčení není nejlepší způsob, jak lidem ukázat, že se mýlí. Je ale zbytečné se k tomu vracet. Soustředím se na to, co studio potřebuje do budoucna. A pokud s námi Karel Burian bude chtít spolupracovat, třeba jako soukromý producent, jsem otevřený jednání. Má za sebou čtyřicetiletou zkušenost v branži a profesionálů jeho druhu není v Brně ani na jižní Moravě nikdy dost. Zatím mi ale nezbývá, než mu poděkovat za to dobré, co pro studio udělal.

V mediálním prostředí jste vystřídal řadu míst od reportéra přes rozhlasového reportéra a moderátora. Nebude vám tato práce chybět?

Bude, je krásná a vzrušující. V televizi už jsem si ale vyzkoušel skoro všechno. Stál jsem za kamerou, před ní i na manažerské pozici. Je čas uplatnit se někde jinde. Navíc jsem si jistý, že ředitelská funkce mi přinese úplně nový typ adrenalinových zážitků, takže vzrušení z přímého přenosu mi rozhodně chybět nebude.

A co setkávání s lidmi?

Chci navázat dialog s vědeckými a kulturními institucemi a vysokými školami. Od prvního dne jsem měl diář zabraný schůzkami každé půl hodiny až hodinu. Nebojím se, že zůstanu sedět tady zavřený v kanceláři za stolem v izolaci.

Dosud jste působil v Českém rozhlase, na Masarykově univerzitě i jako profesionál na volné noze. Vzdáte se těchto činností?

To se uvidí. Přemýšlím, že si aspoň symbolicky udržím výuku jednoho předmětu na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Do jara ještě povedu diplomovou práci několika studentům, kterým jsem to slíbil. Všechny ostatní pracovní aktivity ale musejí jít stranou. Ředitel brněnského televizního studia je časově velmi vytížený, nic dalšího už vedle této funkce zvládnout zodpovědně nelze. V rozhlase jsem skončil k poslednímu červnu a nyní můj čas patří jen televizi.

Úzká spolupráce brněnského studia s místními vysokými školami je jedna z vašich priorit. Inspiroval jste se právě na Masarykově univerzitě, kde jste vedl několik předmětů?

Ano, přesvědčil jsem se, kolik tam studuje mladých talentovaných lidí. Brno je univerzitní město, ze škol vychází spousta absolventů různých oborů. Stejně tak televize velké množství odborníků potřebuje. Personální politika v našem studiu ale zatím není příliš pružná. Mrzí mě, že Brno slouží jako zásobárna talentů pro Prahu a celý svět. Lidé v mnoha profesích odtamtud utíkají, nenabízí jim totiž budoucnost. To chci změnit.

Pro spolupráci s praktikanty má ale brněnské studio, podle zkušeností těch, kdo v něm povinnou praxí prošli, jen omezené prostory i techniku.

Pokud to umožní peníze, chci v novém studiu, které do dvou let vyroste v Líšni, vytvořit pracoviště speciálně pro stážisty žurnalistických oborů. Tam by mohli fungovat, aniž by se navzájem rušili s běžným provozem zpravodajské redakce, který je hektický.

S tím už ale původní plány nového studia nepočítají.

Je to zatím jen nápad, který jsem také napsal do svého kandidátského projektu. Počítám ale s tím, že miniaturizace techniky natolik pokročila a ještě pokročí, že by to neznamenalo přistavět další kus budovy.

Chcete také prověřit, jestli nemůže být plánované líšeňské studio menší. Neodporuje si to s plánováním pracoviště pro stážisty?

Projekt výstavby se táhne přes deset let a odpovídá době svého vzniku, zatímco vývoj televizní techniky jde rychle dopředu. V sedmdesátých letech by lidé pro pracoviště s patnácti počítači potřebovali dvě patra, dnes jim stačí dvě místnosti. V současné době už je nejjednodušší udělat základ post-produkční práce na výkonnějším notebooku doma. Možná tedy nebudeme muset tolik investovat do hardwaru. Nové studio nestavíme pro rok 2014. Bude to nejmodernější studio České televize v České republice, a že může vzniknout na zelené louce, nám závidějí v Ostravě i v Praze. Nespokojím se tedy s projektem, který vznikl před několika lety.

Plánujete personální změny?

Žádné personální zemětřesení nechystám. Naopak. Brno a další regiony, které pod nás spadají, tedy části Olomouckého kraje, Zlínského kraje a Vysočiny, produkují spoustu zajímavých divadelních, hudebních a dalších uměleckých počinů. Včetně folkloru. Tím pádem je tu prostor pro působení dalších kreativních producentů, podle mého názoru minimálně jednoho až dvou, kteří se mohou tvorbě v tomto směru věnovat a doplnit nynější tři tvůrčí skupiny. Generální ředitel už mi potvrdil, že je přístupný debatě.

Budou mít prostor i pořady typu Tečka páteční noci, který vznikal pod jednou z brněnských producentek Kamilou Zlatuškovou? Z jeho vedení odstoupila po odvysílání dílů, které na jaře vzbudily pozornost diváků i médií. V jednom zpěvák skupiny Vanessa v přímém přenosu předstíral šňupání kokainu z bible, v dalším se moderátor Martin Dušek ptal romské zpěvačky kapely Gulo Čar, jestli byl její dědeček v Hitlerjugend, což kapela vzala jako urážku. Patří tento styl pořadu na Českou televizi?

Alternativní hudba a pořady typu Tečka páteční noci České televizi sluší. Na tomto malém mediálním trhu není jiný vysílatel, který se tomuto žánru věnuje. Pořad je na kontroverzi založený. Z těchto dvou dílů Kamila Zlatušková vyvodila důsledek a z vedení pořadu odešla. Kdo ale někdy zkusil dělat vysílání v přímém přenosu, ví, jak živý je to organismus a jak složitě se zasahuje do toho, když se začne dít něco nepředvídatelného.

Zažil jste něco takového?

V Dobrém ránu české televize jsem například spadl v přímém přenosu z vysokého kola Pepy Zimovčáka. V tu chvíli bych se nejraději propadl hanbou. Vím o sobě ale, že jsem sportovní dřevo, a navíc jsem aspoň pobavil diváky. Také jsem měl nehodu s lukostřílem. Host byla olympionička, střelkyně. Řekl jsem si, že pro diváky bude atraktivní, když sám ukážu, jak se luk používá. Mimo záběr jsem si třikrát vyzkoušel střelit do terče pár metrů ode mne a pokaždé jsem se trefil. Sportovkyně mě ještě upozorňovala, že pokud někdo stojí od mého ramene dopředu, nesmím vystřelit. Ve chvíli, kdy byl prostřih na mě a měl jsem vystřelit, stoupl si přede mě kameraman. Držel jsem napnutou tětivu a čekal, až odejde z úhlu. On ale neodcházel a já už napnutý luk nedovedl udržet a vystřelit jsem musel. Šíp minul terč a kovovým hrotem prorazil velké skleněné okno s bezpečnostním sklem a skončil na chodbě. Naštěstí tam nikdo nebyl.

Když máte od začátku k médiím blízký vztah, proč jste si pro studium vybral práva ?

Maturoval jsem v roce 1992 a tehdy šlo žurnalistiku studovat jen v Praze. Přijímací zkoušky měly i talentovou část. Bál jsem se, že na ni nemám. Místo toho jsem se přihlásil na brněnskou právnickou fakultu, kde pravděpodobnost přijetí byla fatálně nízká. Věděl jsem, že právnické vzdělání dává širokou možnost v mnoha oborech. Říkal jsem si, že v žurnalistice se můžu uplatnit i s jiným humanitním oborem. Přišlo to hned ve druhém ročníku, kdy nově vzniklá televize Nova pořádala konkurz a já se přihlásil a stal se televizním reportérem. Původně jsem si myslel, že se do televize dostanu přes psanou žurnalistiku a rozhlas. A najednou jsem se bez jakýchkoli zkušeností stal reportérem.

Jaké to bylo, když se z vás najednou stala známá tvář?

V jednom bulvárním deníku v září roku 1994 v rubrice O sexu bez zábran vyšel článek s titulkem Jene Součku, zlomil jsi mi srdce. Patnáctiletá Martina psala psycholožce Haně Fifkové, která rubriku vedla, že se do mě beznadějně zamilovala. Že každý den sleduje mé zprávy, ale já bych o ni určitě nestál a co že má dělat. Hana Fifková jí odpovídala, že taková platonická zamilování jsou v jejím věku normální. Já na to zareagoval a napsal dopis přímo Fifkové, ale protože ani jeden z nás neměl kontakt na čtenářku Martinu, víc se dělat nedalo. Fifková můj dopis otiskla s titulkem Martino, ozvi se. Psal jsem v něm, že i reportér z televizní obrazovky je člověk jako každý jiný a že její obava z toho, že bych se s ní nikdy setkat nechtěl, je mylná. Stejně jako ona ráno vstávám, večer uléhám a přes den si chodím koupit obložený rohlík do kantýny. A že s ní rád na tu colu nebo kafe zajdu.

Šel byste i teď jako ředitel, kdyby vám nějaká Martina napsala?

Dnes už žádná Martina nenapíše. Okouzlení obrazovkou, které tehdy s boomem televizí vzniklo, už je pryč. Že lidi z televize jsou stejní jako ostatní, dokážu ale každé Martině stále rád. Pokud mi to diář dovolí.