Byl jste hodně nervózní a je pro vás výsledek zadostiučiněním?
Ano, musím přiznat, byl jsem dost nervózní. Člověk to nikdy neodhadne. Po cenách kritiky, která upřednostnila film Okupace, jsme si nemohli být rozhodnutím akademiků úplně jisti. Takže jsem napjatě čekal, jak to celé dopadne. Vzpomněl jsem si při tom na Miloše Formana - kdysi nám vyprávěl, jak na Oscarech čekali, jak dopadne Amadeus. Jak si říkal, že aspoň Mirek Ondříček za kameru to má dané. A nakonec posbíral Oscary ze štábu kdekdo, ale on jediný sošku nedostal. Takhle to zkrátka chodí. Takže napětí v Rudolfinu bylo opravdu velké. Až když si David Ondříček došel pro cenu za režii, řekl jsem si, že snad máme vyhráno. Mrzí mě jen, že sošku za hudbu nedostala Beata Hlavenková, udělala ji moc krásně, ale vyhrát může zkrátka jen jeden. A tentokrát si ji odnesli tvůrci Okupace.

Udílení cen poznamenala válka na Ukrajině, kterou se akademie rozhodla podpořit. Jak jste vnímali tuhle změněnou atmosféru? Nebylo politiky a proslovů na filmový večer přece jen trochu moc?
Na někoho to tak možná působilo. Já jsem se toho popravdě také obával. Přece jen jsme pracovali na filmu Zátopek dvanáct let, chtěl jsem mít – pokud by na to došlo - čas a klid všem lidem v týmu poděkovat, dát našemu filmu prostor. Nakonec mi ale to rozložení Ukrajiny a celkové oslavy českých filmů přišlo vyvážené a důstojné. Hlavní řeči padly zkraje večera, pak už si jen občas vzali slovo předávající, kteří považovali za důležité se k aktuálním událostem vyjádřit. Pro mě to bylo přijatelné. Člověk si aspoň díky tomu uvědomil, jaké má štěstí, že žije ve svobodné společnosti.

Zátopek urazil kus cesty. Měl zahraniční projekce, podnikli jste s ním oscarovou cestu. I když se nakonec do finále amerických cen nedostal, jakou vám to dalo zkušenost?
Obrovskou. Zátopka jsme psali a tvarovali s nejlepším možným vědomím, aby to byl opravdu on. Moc nás potěšilo hodnocení prestižního amerického časopisu Variety, kde o filmu krásně psali. Ale už tehdy nám v Americe říkali, že jsme udělali dobré drama, ale že americká akademie očekává od zahraničních snímků něco jiného – homosexuální vztahy, sexuální obtěžování, sociální příběhy, prostě témata, která aktuálně rezonují. Také se nám potvrdilo, že je důležité mít za sebou velkou společnost, která váš projekt výrazně podpoří. A s tím spojené patřičné finance. Nikdy se nemůžeme měřit s filmy, jakým je třeba Sorrentinova Boží ruka, za níž stojí Netflix, který má velký vliv a dost peněz na plakáty po celém Los Angeles. My jsme alespoň uspořádali několik projekcí Zátopka v kinech, protože jsme nechtěli pouštět film online, což je bohužel teď po pandemii častá cesta. Tam jsme pozvali konkrétní lidi, o kterých jsme věděli, že jejich účast by mohla být pro propagaci filmu důležitá – členy akademie, známé osobnosti, s nimiž máme kontakty díky karlovarskému festivalu, a podobně. Na Oscary se Zátopek nedostal, David (Ondříček) na sebe ale jako režisér upozornil. Není vyloučené, že přijde nabídka něco natočit v Americe – a vím, že je na to připraven.

Máte už v šuplíku nějaké další náměty, které byste chtěl realizovat?
Zatím nic konkrétního. Davida čeká série Král Šumavy podle knihy Jana Žáka pro Voyo.  Obecně jsme otevření různým látkám. Zátopek nám vzal hodně času a energie, teď si užívám volnost, baví mě čekat, co přijde. Možná bude další projekt menší a levnější, určený spíš pro domácí publikum.

David Ondříček mluvil v sobotu v Rudolfinu o naději pro filmy a kina. O tom, aby na ně diváci nezanevřeli. Sdílíte jeho obavy?
Ano. Vnímám to samozřejmě i z hlediska našeho karlovarského festivalu. A doufám, že lidé, kteří uvykli během pandemie sledovat filmy na streamovacích platformách, si po určité době zase najdou potřebu jít do kina a užit si film na velkém plátně. To umožňují právě festivaly, které jsou příležitostí pro specifickou skupinu cinefilů, studentů a dalších hostů. A samozřejmě i běžná kina, jež už dnes nabízejí díky kvalitnímu vybavení skvělou společnou podívanou pro všechny. Věřím, že to nepomine, že diváci kina nezabalí. Vidím to na svých dětech i nás dospělých, jak nás baví těšit se na výpravu do kinosálu, na to, že strávíme společný čas u stejného zážitku. Je ale čím dál jasnější, že distribuce se musí proměnit – a nabízet publiku v kině kvalitnější a specifičtější program. Víc přemýšlet o tom, co divákům přinese. To letos ukázal totální propad muzikálu Stevena Spielberga West Side Story. Kina i očekávání diváků se zkrátka změnila.