Lehce před sedmou večer posedává a postává ve dvoře muzea zhruba necelá stovka lidí. Vesměs místních. Popíjí pivo, chválí křupavé klobásky a výtečné uzené makrely. Hudebníci na pódiu ladí nástroje. A dospělí členové souboru Kořeňák se v dobových krojích soustředí na své vystoupení. Kalhoty z jelenice, ručně vyšívané kroje, pásy zdobené pavími pery.

Za chvíli publiku předvedou pásmo z tradiční svatby na Kořenci před sto padesáti lety. „Na muzejní noci jsem poprvé. Nevím, jak dlouho tady vydržíme. Záleží na dcerce, jak ji to bude bavit," usmívá se u vrat do dvora Pavla Kavínová.

„Všecke vás tade pěkně vítám," říká do mikrofonu Anna Pospíchalová v květovaném šátku a kroji. Publiku soubor Kořeňák předvede čtyři části tradiční svatby. Zvaní svatebčanů. Odprošování rodičů. Zalikování svatebčanů a svatební hostinu. „Svatba má bét veselá. Tak si zazpíváme," končí úvodní řeč Pospíchalová.

„Benešovský kostelíčku, stojíš na pěkném vršíčku." Poté následuje ukázka z první části dobové svatby. Lidé se smějí při vtipné scénce se slivovicí, koláčky a rázným pantátou. Následují lidové tance z Kořence a okolí. Po půl hodině je pauza, než Kořeňák předvede další část svatby.

„Muzejní noc se koná už počtvrté. Je jednou za dva roky. Střídá se s Kořeneckými slavnostmi. Měli jsme už pásma kořenecká strašidla, kořenecké léčení a teď svatbu," říká o přestávce vedoucí souboru Zdeněk Přikryl.

Jaké zvolí téma napřesrok? „To vážně nevím. Je to daleko," loučí se se mnou.