Předvedli dětské žvatlání, dospělou nerozvážnost i stařecký nadhled. Kunštátský amatérský divadelní spolek Lehká mozková dysfunkce v sobotním představení hry Miloše Macourka Hra na Zuzanku ukázal, že absurdnosti lidského života je třeba přijímat s přiměřenou dávkou nadsázky a humoru.
Vedoucí souboru a režisérka Marika Wetterová před představením přiznala, že Macourkův text pro své herce chystala už dávno.
„Asi před čtyřmi lety jsem tu hru četla a tolik se mi její text líbil, že jsem se rozhodla ho zpracovat. Nosila jsem ho pak celou tu dobu v hlavě a loni jsem navrhla ostatním, že bychom ho mohli udělat. Ostatní souhlasili, tak jsme začali zkoušet,“ vzpomíná na první dojmy z práce na textu Wetterová.
Macourkův text, který ironicky i s úsměvem ukazuje průlet životem jednoho obyčejného člověka divadelníky zaměstnával už od loňského září. Stejně jako v ostatních jejich hrách i v „Zuzance“ se herci souboru Lehká mozková dysfunkce stávají také zpěváky.
„Za celou tu dobu jsme neměli ani jedno představení, ve kterém by nebyla hudba. Jsme vlastně hudebně-dramatický soubor,“ vysvětluje Wetterová.
Vlastními písněmi tak soubor obohatil inscenaci i vyplnil hluchá místa při přestavbách.
„Domlouvali jsme se s Luckou Polákovou a Honzou Kovářem, že tam uděláme písničky. Napsala jsem tři texty, které oni zhudebnili a tak jsme měli hudební předěly jednotlivých částí hry. Ty písničky jsou vlastně taková interpunkce děje, tak trochu komentují, co se doposud stalo,“ popisuje Wetterová.
A že se toho stalo nemálo, dokazují i nejrozmanitější role, do kterých se herci musí během dvouhodinové hry vpravit. Stává se tak, že dospělí lidé hrají batolata, zasloužilé umělkyně zase rozšafné sestřičky. Všichni ale ukazují, že se chtějí především bavit. Své o tom ví také jedna z představitelek Zuzanky Štěpánka Šauerová. Prožít Zuzančin život by jí nevadilo.
„Nevím, jestli bych to brala tak hekticky jako ona, ale jinak myslím, že to takhle v životě chodí. Je potřeba to brát s nadhledem,“ říká pětadvacetiletá studentka.
