Výčet rolí, které ztvárnil ve filmu, televizi i v divadle, je úctyhodně obsáhlý a žárově rozmanitý. Mnohé z nich patří do zlatého fondu českého herectví vůbec.

Stačí zmínit postavy ďábelského zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla ve Spalovači mrtvol režiséra Juraje Herce, komunistického důvěrníka ve Skřiváncích na niti Jiřího Menzela či doktora Meluzina ve Vláčilově Dýmu bramborové natě. Nebo taky doktora Radosty v Kulovém blesku režisérů Ladislava Smoljaka a Zdeňka Podskalského, vynálezce Orfánika v Lipského Tajemství hradu v Karpatech, pana France v Menzelových Slavnostech sněženek, převozníka Proška v Kachyňově Smrti krásných srnců i doktora Skružného v Menzelově Vesničce mé střediskové.

Ve výčtu rolí nesmí samozřejmě chybět Švejk ve filmech režiséra Karla Steklého Dobrý voják Švejk a Poslušně hlásím, které vznikly v letech 1956 a 1957.

Švejkem celý život

Co úloha, to precizně odvedený herecký výkon, jímž Rudolf Hrušínský dokázal rozesmát a na druhé straně dojmout či přikovat k židli.

Právě na adresu posledně zmíněné postavy pronesl před pár lety (při křtu nejrozsáhlejší zvukové nahrávky slavného Haškova románu) jeho syn Rudolf: „Vzpomínám si, že tatínek musel kvůli roli Švejka přibrat dvacet kilogramů, aby odpovídal představě tvůrců snímku. A je pravda, že potom už nikdy nezhubnul a na svoji původní váhu se nevrátil.“

Zajímavostí je, že se jeho otec ke Švejkovi vrátil ještě jednou, když v roce 1986 namluvil animovaný film Osudy dobrého vojáka Švejka.

Učil se od nejlepších

Vůbec poprvé se Rudolf Hrušínský st. na filmovém plátně objevil jako nezbedný starostův syn Jarka Rejlek v melodramatu Václava Bínovce Lízin let do nebe (1937) a v jeho pokračování Lízino štěstí (1939).

Postupně rostl od větších po hlavní role a spolupracoval na nich s těmi nejlepšími českými režiséry.

Mimořádné a divácky stále atraktivní jsou mimochodem i detektivní snímky Petra Schulhoffa, v nichž propůjčil svou tvář kriminalistu Kalašovi (Vrah skrývá tvář, Po stopách krve a Diagnóza smrti). Vrcholem jeho oddanosti herectví bylo to, že na natáčení svého posledního televizního snímku Noc rozhodnutí pravidelně dojížděl z nemocniční hospitace.

Stejně jako dospělým prokázal herec službu i menším divákům, kteří jej znají z pohádky Dařbuján a Pandrhola, v níž v režii Martina Friče ztvárnil nenažraného sládka Pandrholu. Anebo z Lipského Tří veteránů – příběhu o třech válečných vysloužilcích, inspirovaném literární předlohou Jana Wericha.

Televizní lahůdkou mezi pohádkami pak může být Strach má velké oči, v níž si Rudolf Hrušínský zahrál lenivého loupežníka Bujóna, partnerkou mu byla bába Magi v podání Ivy Janžurové. Každý, kdo tento vtipný studiový kousek ze „začarovaného lesa“ viděl, zná hlášky jako: „Polívka s f nebo v? F je hezčí.“ Anebo: „A já si dám zabíjačkovou!!!“

Tu první pronáší Magi při psaní jídelního lístku, tu druhou Bujón, když jde v příběhu opravdu do tuhého…

Slavný herecký rod

Samostatnou kapitolou jsou postavy, které Rudolf Hrušínský, potomek významného hereckého rodu Červíčků a Budínských, ztvárnil na jevišti (inscenace Stříbrný vítr, Křišťálová noc, A co láska?, Čínská zeď, Zmoudření dona Quichota, Othello, Bílá nemoc a mnoho dalších).

Působil v divadle Akropolis, poté jeho další kroky směrovaly do Uranie v pražských Holešovicích, posléze do avantgardního divadla D 38 E. F. Buriana, Divadla na Vinohradech, Městských divadel pražských a Národního divadla.

„V Národním jsme spolu hráli v mnoha inscenacích,“ uvedl herec Jan Tříska v knize Divadlo s rodokmenem, kterou k výročí Divadla Na Jezerce (Divadelní společnosti Jana Hrušínského) napsala Marie Valtrová.

„Po konci představení Rudolf utrousil: ‚Jdeme na pivo‘. Nikdy jsem neváhal. Pili jsme pivo a mlčeli. Hrušínský toho moc nenamluvil. Pak řekl: ‚Jdeme na kafe‘. A jeli jsme do Nuslí. Paní Eva (jeho manželka, pozn.) nám uvařila kávu. Tenkrát bylo v módě Nescafé z Tuzexu. Pili jsme tu černou bryndu a zase mlčeli. ‚Tak dobrou noc‘. A jel jsem domů. Bylo to zvláštní intenzivní přátelství, dodnes na ně vzpomínám s láskou a jakýmsi údivem,“ zavzpomínal na obdivovaného kolegu Tříska.

Rozmarná léta

Na adresu Rudolfa Hrušínského promluvil při zahájení výstavy fotografií k jeho nedožitým pětadevadesátinám v Divadle Na Jezerce i režisér Jiří Menzel.
„Měl jsem tu radost a i velké štěstí, že jsem s ním mohl pracovat třeba na Postřižinách nebo Rozmarném létě. Byl to skutečný pan herec, člověk, který role neprožíval, ale který jimi žil. Dovedl být pokaždé opravdově jiný. Měl v sobě něco, co každého přitahovalo, něco, co přidával svým postavám a co bylo nenapodobitelné a neopakovatelné.“

A Hrušínského syn Jan, principál zmíněného divadla, tehdy k samotné výstavě doplnil: „Chtěl jsem k otcovu nedožitému jubileu ukázat lidem, kteří ho měli rádi, kus z jeho života. Fotografií je opravdu hodně a veškerý materiál o mém otci je velice bohatý, takže to nebyl problém, ale radost.“

Právě při této příležitosti vznikla i myšlenka vydat k výročí stého narození velkého herce výpravou knihu. Nese název Rudolf Hrušínský – 100 rozmarných let. Čtenáře provází prostřednictvím fotografií zásadními okamžiky jeho života a profesní kariérou.

Za zmínku jistě stojí i to, že se herec po dva roky (1990–1992) aktivně podílel na porevolučním vývoji naší země, jakožto poslanec tehdejšího federálního shromáždění Československé republiky za Občanské fórum.

Z politiky však odcházel zklamán a roztrpčen. Zemřel 13. dubna 1994.