Na otázku, zda je pro něho těžké mluvit česky, Július Satinský odpověděl: „Už ne. I když ,psí spřežení‘ dá Slovákovi zabrat. Já jsem kosmopolita. Náš rod má zámek v Polsku, s Napoleonem jsme dobyli Zaragozu ve Španělsku, doma mluvíme německy, maďarsky a slovensky, jedna babička byla z Vídně, druhá ze Székésfehérváru. Proč bych nemohl dožít kupříkladu i v Praze?“

Kosmopolita se stěhoval sice pětkrát, ale vždy to bylo jen na Dunajské ulici v Bratislavě. Věrnému obyvateli, když už nežil, tam postavili sochu, kterou odhaloval – kdo jiný než jeho nejbližší ve dvojici Milan Lasica. Pojmenována po něm je planetka, která byla objevena 8. ledna 1998 a dostala číslo 15946.

Suplující učitel

Když jsem zjistil, že Július Satinský absolvoval Učitelský ústav, zeptal jsem se ho, jestli také učil. Odpověděl s úsměvem: „Ano. Suploval jsem za kolegyni, která byla gravidní. A gravidní byla po zásahu tělocvikáře Patočky, Leškova 5, 813 01 Bratislava, rodné číslo 480810/893. Učil jsem kreslení. Jako barvoslepý jsem byl po třetí hodině inspektorem Vorobjovom na hodinu propuštěný.“

Učitelem se tedy Július Satinský nikdy nestal, jeho sen stát se hercem se na chvíli rozplynul po nepřijetí na herectví, přesto se jeviště stalo jeho životem – od konce 50. let na něm stával s nerozlučným přítelem a hereckým partnerem Milanem Lasicou.

Vzájemná rozloučení dvojice populárních komiků, kteří se společně potkali vlastně už v dětství, byla krátká. Milan Lasica zavzpomínal: „V sezoně maximálně týden, v čase prázdnin dva měsíce, pokud jsme nefilmovali.“

O nejdelším rozchodu, k němuž došlo v době vojenské prezenční služby, vypověděl Július Satinský: „Rozkazem velitele vojenského okruhu generála Samuela Kodaje nás rozdělili na tři měsíce do jiných útvarů: Lasica byl v Trebišově jako číšník v důstojnické jídelně, já jsem pásl v Michalovcích svině s faráři.“

Jestlipak se zastyděli slovutní pedagogové, kteří Júlia Satinského nepřijali ke studiu herectví? Když byl odmítnut, zaklepal na dveře dramaturgie, kde uspěl; ještě jako student se živil touhle profesí v bratislavském televizním studiu.

Veselohra století

Dvojice Lasica–Satinský poprvé filmovala v Čechách až v tuhém čase normalizace, po několikaletém zákazu. Komedii Nekonečná – nevystupovat natočil režisér Radim Cvrček v roce 1978; byla určena především malým a mladým divákům. Děti, které se nudí v pionýrském táboře, nacházejí zábavu v bývalém strážním domku, který obývají dva veselí pánové, Milan a Julo.

Diváci se smáli komickým situacím a gagům, mnohdy napájeným ze zřídel němé filmové grotesky. Rolí poťouchlého a vychytralého Pikoly, vládce království Monte Albo z komediální pohádky nebo, chcete-li, pohádkové komedie Tři veteráni (1983), mu režisér Oldřich Lipský udělal velkou radost: „Splnil se mi životní sen. Chtěl jsem ukázat alespoň na malý moment v nějakém záběru holý zadek. Podařilo se mi to. Pan král vychází z koupelny a na moment ukáže… Však se na to podívejte, je to úžasný pohled!“

V Zelenkově televizní pohádce Rumplcimprcampr (1997), rovněž natočené podle předlohy Jana Wericha, také představoval krále, ale ten se už neodhaloval. Július Satinský zahrál také jednu z hlavních dospělých rolí ve filmu S tebou mě baví svět (1982), kterému dali diváci České televize nejvíc hlasů v anketě Komedie století.

Samotný Július Satinský, ve filmu MUDr. Albert Horák, se zúčastnil slavnostního dekorování v pražském kině Lucerna. Společně s Pavlem Novým, který hrál Pepu Bednáře, přivedli na pódium představitele dětských rolí. Diváci v hledišti i u televizních obrazovek se bavili, když je měl Július Satinský seřadit tak, jak stáli před šestnácti lety, když je coby rázovitý Albert sprchoval z kropicí konve.

Moderátor Zdeněk Svěrák svému příteli vypomohl a dal mu do ruky kropicí konev. Július Satinský si chtěl nelehký úkol ještě více ulehčit, proto navrhl, že by děti snadněji seřadil, „keby sa vysvliekli do naha“. Nebyl vyslyšen!

Srandista a nekonečný snílek s klukovskou duší Albert Horák byl první velkou sólovou rolí Júlia Satinského. Převzal od něho rozvážnost a bodrost, ale i dar jemné ironie a sarkasmu. Navzdory své lékařské profesi je „vašnostenské a pantatínkovské“ povahy, spíše české než slovenské.

Když Július Satinský opakovaně připodobňoval svůj herecký typ k Theodoru Pištěkovi, zdálo se, že roztomile přehání. Měl však pravdu, a to nejen s poukazem na obdobně velebný knír, který zdobil jeho civilní tvář, zatímco Theodor Pištěk jím přikrašloval pouze některé své filmové postavy. Júlia Satinského si rovněž lze představit v roli pana Václava Kondelíka.

Obchodník s pochybnou zábavou

V trpké komedii Prodavač humoru (1984) je Július Satinský autentický nejen v hereckém projevu, který je uvolněný a civilní, nýbrž i ve svém vzezření. Stejně jako v privátu je i před kamerou často oděn pouze v košili s vyhrnutými rukávy a v kalhotách, upoutaných na břichatém těle šlemi.

Július Satinský představuje člověka, kterého poznamenal pád z výšin společenského postavení do nižších sfér, pád o to více ponižující, že pak musel posluhovat lidem, kteří mu dřív podlézali a pochlebovali. Navíc se zřítil i z piedestalu rodinného vládce. Rozměr této osobní tragédie pranic nesnižuje fakt, že se tak děje v malých poměrech – v malé umělecké agentuře sídlící na malém městě.

V okamžiku, kdy je bývalý ředitel agentury, posléze řadový náborář téže instituce, na dně, odhalují tvůrci s režisérem Jiřím Krejčíkem v širším záběru, že ve stejných nížinách se ocitá se svou morálkou celá reálněsocialistická společnost.

Je málo filmových postav z normalizační doby, které by tak kriticky vypovídaly o české povaze a národním charakteru-necharakteru, jako to činí občánek Jožin Petránek. Ať se čeští spoluobčané nezlobí, ale náš Július Satinský nás ukázal sice velmi nelichotivě, ale pravdivě.

Až krutá smrt, která znovu potvrdila, že zubatá nemá smysl pro humor, rozdělila dva humoristy a kamarády Júlia Satinského a Milana Lasicu, kteří vydrželi pospolu čtyřicet jedna let. Dnes už jsou možná opět kdesi spolu…