My chlapi jsme občas tak hezky pitomí, říká herec Marek Němec

Jak se to tak stane, že se člověk ze stavební průmyslovky přihlásí na DAMU a dokonce se tam dostane?
Myslím, že to byla taková shoda náhod. Zajímalo mě to, zkusil jsem to, protože jsem chtěl vidět naživo skvělé vinohradské herce, a ono to vyšlo. Také jsem měl možná štěstí, že ostatní adepti zrovna nebyli bůhvíjak šikovní. Někoho tam vzít musí.

Na Jiřího Štěpničku mě oficiálně přejmenovali až po revoluci, říká herec

Od té doby, co jsem vás viděl poprvé v Disku ve hře Polaroidy, jste ušel dlouho cestu. Co vám na té cestě pomohlo nejvíce?
Byly takové zlomové okamžiky. Třeba když jsem poznal, že divadlo může mít i jiný účinek než v uvozovkách pouze to, že člověk na jevišti hraje pro někoho nějakou hru. Když zjistíte, že divadlem dokážete někomu pomoct tím, že ten dotyčný zosobňuje někoho jiného…

Na škole jsem měl právě takového kamaráda, který měl psychické potíže, a my jsme spolu zkoušeli, blbli jsme a ukázalo se, že to na něj má příznivý dopad. Připadalo mi, že divadlo má v sobě nějakou zvláštní magickou schopnost – „terapeutickou“ je možná silný výraz. Ale jak člověk stárne a zraje, tak zjišťuje, že musí mít svůj umělecký pohyb čím dál tím víc vystlán nějakými proč. A musí si na ně umět odpovědět. Také mi třeba pomohlo, že jsem nedozkoušel inscenaci v Národním divadle, že jsem se vzepřel. Vždycky, když jsem se dokázal vzepřít, zpětně mi to pomohlo.

A jak se to tak stane, že mladý herec pocítí a také naplní touhu režírovat?
První opravdovou režii jsem dělal myslím v roce 2008. Ale předtím už jsem něco dělal s Matoušem Rumlem a Veronikou Kubařovou, když byli ještě na škole. To mělo takové sranda parametry. Páchali jsme spolu nějaké představení v divadle Metro. Vím, že za mnou tenkrát přišli do Literární kavárny, kde jsem pracoval, a tam mě oslovili. V ten moment mě režírování začalo zajímat.

Už na škole jsem navštěvoval přednášky režie, ale zároveň jsem měl hodně herecké práce, takže jsem nikdy nenašel prostor ji dělat. A pak nastal moment, kdy jsem byl s Jakubem Špalkem v Ostravě, to je místo, kde ho můžete zastavit a trochu zaostřit, protože on je jinak hrozně rozlítaný. Tam jsem mu řekl: „Nech mě režírovat, nebo prasknu! Já s těmi herci potřebuju něco dělat.“ On mě nechal, a tak se to trošku rozjelo. Vždycky to byla nějaká vnitřní potřeba vlastně si to i zkusit. Zkusit udělat dobrý výkon s někým jiným.

Herec Igor Orozovič: Nebaví mě černobílé vykreslování minulosti

Jako režisér hodně spolupracujete s Divadlem J. K. Tyla v Plzni. V případě loňské premiéry hry Middletown vám poprvé dělala dramaturgyni vaše manželka Johana. Jak taková manželská spolupráce funguje?
Musíte si dávat bacha, aby herci neměli dojem, že je to nějaký rodinný podnik, že v rámci nějaké rodinné terapie jste si teď přišli nazkoušet divadlo. To je alfa a omega. Přesvědčil jsem se, že manželka je výborný dramaturg. To bylo skvělé. Ale samozřejmě jsme se také štvali, to je pochopitelné.

Žena bývala v převaze, protože byla najedená a já jsem hladový řídil po zkoušce z Plzně do Prahy. Zuřivě jsem to rval po dálnici, protože jsem třeba musel být odpoledne v rozhlase. A ona mi říkala, jak by to mělo být a že takhle to není… Držel jsem volant, kručelo mi v břiše a v hlavě jsem měl díru. Ale nakonec jsme to, myslím, zvládli velmi elegantně. Byla to pro nás dobrá partnerská zkušenost.

Učil jste na DAMU herectví. Jak na tu dobu vzpomínáte? Vychoval jste nějaký talent, který jednou bude říkat: Za všechno vděčím profesoru Němcovi?
Já jsem tam šel bez pedagogického vzdělání. Jsem tedy z pedagogické rodiny, ale pamatoval jsem si, co mě samotného na DAMU štvalo, když jsem tam studoval, a to jsem se snažil nedělat. Měl jsem chuť s těmi studenty pracovat a jejich důvěra mi pomáhala. To bylo v době, kdy jsem měl hodně malé děti a měl jsem pocit, že si vystačí s chrastítky, ale pak dorostly do interaktivnějšího stadia, a v ten moment jsem si říkal, že to je špatně. Takže jsem školu opustil, ale čtyři roky se svými studenty jsem absolvoval.

Milan Peroutka: Táta byl v Olympiku hlavním bavičem. Doma ale toužil po klidu

V jednom starším rozhovoru jste řekl, že žijete s permanentním pocitem přítomnosti věcí mezi nebem a zemí. Jste věřící?
Spíš mám pocit, že věci mezi nebem a zemí si musíme umět zpřítomnit ve vztazích, v tom, jak se sebou na tomhle světě nakládáme. A vždycky, když to má ještě nádech nějaké přidané hodnoty, která spočívá v duchovnosti, nebo minimálně ozvuku duše, to znamená, že když člověk něco dělá, nerýpe se jenom v zemi, ale má to nějakou lehkost, nebo že si uvědomuje, že je tady jenom návštěvník…

Kopeme do kamínků, které jsou tady mnohonásobně déle než my. To je zajímavé hledisko. Ale rozhodně vám tu teď nevysoustružím, že věřím v Pána Boha, který vypadá trochu jako kozel a má bič, to ne. Tyhle obrázky má člověk v dětství, když si maluje, jak ty věci asi mohou vypadat. My už teď víme, že nijak nevypadají, ale měly by se promítat do našeho každodenního života. Ale teď nad tím duchovnem nejsem moc schopen uvažovat, protože děti jsou nemocné, u nás doma létají horečky, já moc nespím a je to masakr. Teď to škrábu hodně po zemi.

Z našeho prvního setkání sešlo právě proto, že vaše děti onemocněly. Takový obětavý otec, který všeho nechá a pečuje o rodinu, se málo vidí.
V tom málu zbylého času, který mám, je to samozřejmé. Jinak to nejde, když už i žena leží téměř na márách a teď je tam pes, který potřebuje jít ven. Co máte dělat? Já vlastně doma ani neumím moc pracovat. Teď tam půjdu, protože zkoušku mám až večer, a vím, že je to špatně, protože se doma nic nenaučím.

Připravuju My Fair Lady do Plzně, a těch věcí je kaskáda, také režíruju v rozhlase. Je to pěkné, že se postarám o rodinu, ale potřeboval bych být víc sobec, což neumím. A pak za to trestám právě své nejbližší, protože jakmile hodně pracujete vy, tak máte pocit, že o to víc musí pracovat vaše rodina. My chlapi jsme občas tak hezky pitomí.

Oldřich Navrátil o barvitém životě chataře: Jsem děda, který dělá blbiny

V televizním seriálu Poldové a nemluvně jste také otec a hlavně takový správňák. Je to vlastnost, kterou máte s Kamilem Mlejnkem společnou?
Je to blbé, ale je to tak. Kamil je ještě správnější než Mirek Dušín. Ale mě to baví, protože tam je prostor pro humor. Když víte, že když chcete dohonit zloděje, můžete po něm vrhnout maximálně chrastítko nebo láhev s čajdou, je to úlevné. Nemám v sobě archetyp toho hrdiny, kterého zosobňuje Marek Adamczyk, který běhá v elasťákách, je navoněný a křupavý a má ty holky. Mě spíš baví unavení a vyřízení chlápci. Můj archetyp leží právě někde tady.

V detektivní sérii Vraždy v kruhu jste byl kapitán Diviš Mrštík, v seriálu Poldové a nemluvně pro změnu kapitán Kamil Mlejnek, v připravovaném seriálu Einstein zase kapitán Lukeš. Trochu vás podezřívám z toho, že si děláte sbírku kapitánů.
Vždyť se na mě podívejte, asi na to mám obličej.

Kolik nepřijatých rolí u vás připadá na jednu přijatou?
Heleďte, v nabídkách se netopím. Není to tak, že mám na stole pět scénářů a pak si hodím kostkou, protože jsou všechny skvělé, i když bych si přál být v téhle pozici. Všichni si přejeme točit Mosty a Pustiny, věci, které mají smysl a baví vás, protože jsou nekorektní. Ale to by ta tuzemská produkce musela vypadat trochu jinak. Jsme malý trh… Také je zvláštní, že když se jako herec někde objevíte, nikdo vám nevolá, protože všichni mají pocit, že máte práci, ale vy už tam vlastně nejste, už je to dávno dotočené. Teď jsem si říkal, že si normálně pořídím nějakého agenta s teplou vodou, abych se tu a tam osvěžil a poznal zase další lidi. Takže dělejte, volejte!

Jak jsem pochopil, při hraní i při režírování vás lákají výzvy. Máte teď nějakou takovou před sebou?
Ano, teď si plníme sen. Založili jsme si divadlo. Světe, div se, bude tu další divadlo! Ale hodně razantně to směřujeme k monologickému divadlu. Spáchal jsem několik představení, která jsou postavená na brutálních textech, nemyslím v negativním slova smyslu, ale brutálních třeba gradací, dikcí nebo tím, jak jsou odvážné.

Takže teď máme možnost působit ve vodárenské věži na Letné jako divadlo Terminus a snažíme se tam nalákat lidi na jedinečné herecké výkony. Vzniklo to ze hry Terminus, která se hraje v Divadle v Celetné. Herci tyhle hry milují, protože mají režiséra jenom sami pro sebe. Je to takové koučování, každá věta, každé slovo je nějak obhájené, vyložené a je to velmi intenzivní práce.

Herečka Andrea Hoffmannová: Když manžel chválí, jsem spokojená

Říkáte, že jste založili divadlo. S kým?
Je tam Honza Holík, Ondra Rychlý, Vanda Hybnerová, Lucie Štěpánková, Ladislav Hampl, Barbara Lukešová, teď budeme pracovat s Honzou Zadražilem, Vaškem Vašákem… Chceme to opravdu koncipovat jako monologické divadlo, protože mám pocit, že je to jakási díra na divadelním trhu a těch příběhů je hodně. Už máme dvě inscenace. Utrpení mladého Werthera, což je monodrama, které jsem kdysi dávno přetáhl z Ústí. Teď jsme koupili jedno představení z Plzně, hru od Marka O´Rowa, který napsal také Terminus, hrají v něm Honza Holík a Ondra Rychlý. Takže naše divadlo v Letenské vodárně mě teď úplně sežralo. Přijde mi, že je v tom budoucnost. Na jedné straně ve své komfortní zóně sedí diváci a naproti nim se potí a jde do krve herec.

Češi a závislosti

Máte nějakou závislost?
Myslím, že jsem ve fázi, kdy mám poměrně barevné spektrum věcí, které dělám, takže musím být pořád přítomný. Nedá se to dělat rutinně. Takže nemám moc čas propadnout nějaké závislosti.

Kolik času strávíte denně na mobilu?
Asi tak dvě hodiny. Ale právě také proto, že rozjíždíme to divadlo a člověk musí chtě nechtě proniknout do sociálních sítí. Ale já tím trávím hodně času i proto, že si to prostě neumím zapnout, neumím sdílet. Takže to patnáct minut řeším a pak někomu zavolám, aby mi řekl, jak to sdílet. Vážně. Kdybych byl gramotný, byl bych na mobilu třeba jenom hodinu a půl.

Snažíte se svým dětem omezovat čas strávený na moderních technologiích?
Snažíme. Matějovi je osm let, takže jsme mu teď pořídili mobil. Má tam hry, snažíme se to nějak redukovat, ale bude to těžký boj. Já doufám, že ve škole už budou učit informační gramotnost, budou dětem vykládat, kde jsou úskalí sociálních sítí, v jakých sférách je to nebezpečné… Je to hrozné, protože na internetu je všechno. Matěj už také zadává do vyhledávače „prsa“ a ta klíčová slova už jede. Tak uvidíme.