Kliknutím zvětšíteVzpomenete si na den, kdy jste se dali dohromady? Probíhal konkurz, nebo jste si prostě jen řekli: jdeme do toho?
Adam: Kapelu dával dohromady Vašek. Měl představu, jak má Divokej Bill znít a hrát a postupně oslovil nás všechny. Bydleli jsme v Úvalech nebo po okolí. Ten znal toho, jiný chodil s někým do školy…
Roman: A tak jsme se jednoho dne sešli ve zkušebně a zjistili, že spolu chceme hrát, že nás to baví a že si chceme dát o víkendu pivo, zahrát si a zažít srandu.
Štěpán: A že jí bylo a stále je.
Rozhovor o kapele s Vaškem Bláhou:
Kdo přišel do kapely jako poslední?
Roman: Jako poslední přišel náš bendžista Jack. Pořád jsme si říkali, že tomu něco chybí a tímhle se kruh uzavřel. Od té doby jsme udělali za celou naší existenci pouze jedinou změnu a to na postu bubeníka. Ale i Marek Žežulka s námi bubnuje už dvacet let.
Jaká jste měli na začátku očekávání? A překonali jste je?
Roman: Na začátku jsme žádná očekávání neměli. Hráli jsme po hospodách a menších akcích. Potom jsme začali zkoušet různé soutěže začínajících kapel a v podstatě jsme všechno, co šlo, vyhráli. Postupně nás začali oslovovat další a další pořadatelé a bylo vidět, že je o nás zájem.
Adam: Dělali jsme i 150 koncertů ročně. Byla to jízda! Doba bez internetu a sociálních sítí.
Roman: Jo, když jsi někde nebyl, tak ten člověk o tobě nevěděl. Bojovali jsme na koncertech o každého fanouška, aby přišel i příště. Poctivě jsme si to odjezdili, dostali se do povědomí a vybudovali si svou pozici. Potom jsme vydali první, druhou, třetí desku, začala nás hrát rádia a celkově vše vystřelilo.
Adam: Byli jsme v Americe, hráli s Levellers v Anglii a v celé Evropě, vyprodali jsme O2 arenu a poslední léta headlinerujeme skoro všechny festivaly. Takže ano, překonali jsme svoje počáteční očekávání.
Víte ještě, kolik jste si vydělali za první koncert a co jste si pak koupili?
Roman: To úplně ne, ale bylo to maximálně na benzin. Víc myslím, že ne.
Adam: A tak na dvě piva pro každého. Ale stejně jsme byli vysmátí.
Na kontě má Divokej Bill mnoho ocenění včetně jednoho Slavíka
Kdo byl vaším vzorem, když jste začínali?
Štěpán: To se asi nedá říct.
Roman: Strašně jsme řešili každou kapelu.
Štěpán: Každý vždycky přinesl nějakou kazetu – ano, klasickou kazetu! (smích) A v autě jsme pak poslouchali všechny možné kapely, řešili zvuk, aranže, sóla, prostě vše. Od Skunk Anansie, Redhotů, System of the Down, Nirvany…
Adam: … Tří sester, Lucie, Wanastovek, Levellers, Kabátů, Alice, PSH, country, hip hopu, metalu, HC… Poslouchali jsme všechno a všechno jsme nasávali jako houba. Bylo to fajn.
První deska s názvem Propustka do pekel vám vyšla v roce 2000. Právě na ní jsou hity jako Plakala, Dávno, Rozárka či Lásko, které patří u vašich fanoušků mezi nejoblíbenější. Jaké písničky máte nejraději vy a které, zda tedy jsou, už vám lezou trochu krkem?
Adam: Obecně je těžké přehrávat starší pecky ve zkušebně, když máme před turné a je potřeba vše vyladit a získat, dejme tomu po půlroční pauze, jistotu v nástroji i hlase. (smích)
Štěpán: Když ale stojíme na pódiu, máme to všichni stejně. Nezáleží na tom, jestli je píseň dvacetiletá, nebo rok stará. To je na tom skvělé.
Adam: Ano, hrajeme vše, jako by to bylo poprvé. Za to všechno můžou lidi, kteří přijdou, a „výměna energie“. A to je, co nás nabíjí a pořád funguje. Za to fanouškům děkujeme!!!
Na kontě máte sedm alb, teď na jaře vám vyjde osmé s názvem Bazilišek. Které bylo zatím nejúspěšnější?
Roman: Album, po kterém se začaly dít věci, ve smyslu, že si nás všimla rádia a celkově to šlo nahoru, bylo Mezi nima – třetí deska. Jinak každá deska je jakýsi milník, kdy kapela po asi třech až pěti letech jistým způsobem reflektuje určitou dobu fungování a své rozpoložení.
Adam: Za mě jsou všechny desky spojeny s něčím hezkým.
Co posluchače na novém albu a následných koncertech čeká?
Roman: Na albu je dvanáct písní. Některé pecky jsme už hráli minulý rok na festivalech. Deska vyjde 5. května a budeme rádi, když si ji lidi poslechnou a napíšou nám, jak se jim líbí.
První singl z nové desky s názvem Lahůdky:
Adam: Na turné pak vyrážíme 2. června a moc se těšíme. Poctivě vše připravujeme a věříme, že to bude krásných dvacet pět večerů. Máme vymyšlenou velkou scénu a další překvapení.
Štěpán: Slavíme pětadvacet let a chceme, aby to byl jak pro nás, tak i pro fanoušky nezapomenutelný zážitek a všichni si ho užili.
Kdy nastal zlom, že vás lidé začali poznávat na ulici?
Roman: To, že jdeme po Praze a někdo nás pozná, se popravdě moc nestává.
Štěpán: Na festivalu nebo koncertě jo, a je to samozřejmě fajn a super. Fotka, podpis, pokec, je to příjemný! Za ta léta, co hrajeme, se z některých našich fanoušků stali i naši přátelé.
Dvacet pět let je z jistého úhlu pohledu dlouhá doba, můžete říct, jaké období pro vás bylo nejlepší a rádi na něj vzpomínáte, a které byste třeba i raději vymazali?
Roman: Za mě byla celých dvacet pět let neuvěřitelná jízda. Přijde mi, že jsme prožili minimálně tři životy. Nadšení, euforie, pády, vystřízlivění, zpět do reality, rodiny, děti, štěstí, smutek, naštvanost… Najdou se v tom všechny emoce, který jsou. Když se na to kouknu, jsem rád, že jsem u toho mohl být. Jde o nepopsatelný dlouholetý zážitek, který chceš zažít zas a znovu. Nic bych neměnil, všechno mělo svůj význam a smysl. (smích)
Ostatní: Naprosto souhlasíme!
V mnoha kapelách dělá klukům problém se domluvit třeba ve čtyřech, vás je osm! Probíhají drsné hádky? Případně kdo má u vás obvykle poslední slovo?
Roman: Toto je otázka, která zajímá všechny. (smích) Je to jednoduché, zároveň složité. Co člověk, to názor.
Adam: Když má člověk něco, na čem mu záleží a chce to dělat, musí vymyslet kompromis. Určitě se dohadujeme, ale vždy dojdeme k tomu, co je pro kapelu to nejlepší možné řešení. Tohle funguje!
Štěpán: A co se týče ponorky, tu jsme ještě neměli, máme zatím auta. (smích)
Focení kapely k nové desce Bazilišek
Uvažovali jste třeba o tom, že mezi sebe vezmete do kapely holku?
Adam: Na tom se asi shodneme jednomyslně…
Všichni: Ne! (smích)
Vaše koncerty byly už od začátku poměrně dost divoké a ani dnes na nich nechybí alkohol. Dáváte si ho i proto, že jste (někdo z vás) trémisti?
Roman: Sex, drogy, rock’n’roll? (smích)
Adam: Počítáme s tím, že lidi se přijdou pobavit a na chvíli vypnout, odvázat se. I my to tak máme. Člověk musí být trochu na stejné vlně, aby se to propojilo. Pivo a nějakého panáka si dáme, uvolnění emocí je na místě. Myslím si, že i to funguje.
Není tajemstvím, že Štěpán si prošel i drogovou érou. Teď se o tom například v souvislosti s Víťou Starým z kapely Mandrage hodně mluvilo. Jak tuto svou životní kapitolu, Štěpáne, zpětně vnímáte?
Štěpán: Vnímám ji tak, že už o tom bylo řečeno vše. Je to patnáct let zpět a netřeba se k tomu vracet.
Ovlivnil vás tenhle fakt jako kapelu nějak výrazně? Hrozilo, že byste se kvůli tomu rozpadli?
Roman: Stalo se to, ale byli jsme natolik silní kámoši, že jsme nedopustili, abychom vše uzavřeli.
Adam: Ano, vše jsme společně vyřešili a vrátili se silnější. Je jasné, že nás to naopak nakoplo a ukázali jsme, že jde všechno, i když je to těžký. Jsem hrdej a zároveň vděčnej, že jsme zůstali!
Zkuste si představit sebe za pět let… tedy kapelu Divokej Bill. Kde bude? A je něco, co si jako kapela chcete ještě splnit?
Roman: Za dalších pět let se vidíme, doufáme, na koncertech.
Štěpán: Kluby, festivaly, samostatné koncerty… Je to jedno, hlavně ať nás to baví.
Adam: Základem úspěchu je se nerozpadnout.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
