Jak jste se potýkal s omezeními během pandemie koronaviru, která navíc ještě úplně nepominula?
Pamatuju si docela přesně, kdy přišla – 12. března 2020. Ale zvládli jsme to s mou ženou Monikou docela hladce, protože jsme převážně žili na chatě na Vysočině, kde přebýváme hodně i v běžných časech. Nejsem herec, který by bez hraní nemohl být. Ovšem po pěti, šesti, sedmi měsících pauzy si přece jen začnete říkat, jak já po takové době na to jeviště vylezu? Vždyť i klavírista, když nekoncertuje, musí cvičit. Takže jsem v červnu nastupoval do divadla s velkými obavami, naštěstí jsem ale velmi rychle zase získal potřebnou jistotu.

Natáčel jste během divadelní pauzy?
Jen Receptář. Ovšem v určité kondici mě to udržovalo, a co si budeme povídat, i ekonomická nejistota není pak tak velká.

Památník Karla Čapka
Letní sídlo Karla Čapka: V domě u Dobříše hostil přátele, zahradničil a tvořil

Takže pendlujete mezi Prahou a Vysočinou.
V Praze na Smíchově máme byt, ale spíš bych to řekl opačně – z Vysočiny jezdím do Prahy za prací a zase se sem vracím. Moje žena je na chatě usazená od jara do podzimu. Víte, říkám „chata“, ale jde o celoročně obyvatelné stavení, se vším komfortem včetně sauny. Jezdím do těchto míst odmalička.

Čím je pro vás Třebíčsko?Máte prý silný vztah k Třebíči.
Třebíč je moje rodné město. Zažil jsem tu krásné dětství i jinošství, chodil jsem tady do školy a na gymnáziu, které jsem navštěvoval v letech 68–72, jsme měli úžasný sbor. Potom, co jsem odešel na JAMU, ho v normalizaci rozmetali. Mě ale ještě učil češtinu a dějepis Ladislav Novák, vynikající profesor a navíc světoznámý výtvarník, o jehož výstavu v Sovových mlýnech se po dlouhých letech zasloužila Meda Mládková. Patří jí za to obrovský dík. Ladislav Novák byl mimo jiné i básníkem a na hodinách dějepisu nám říkal, že si učebnice nemáme ani nosit. Máme si prý jen zapisovat, co nám bude vykládat, a že bude mluvit pomalu, abychom to stíhali. Dodnes na jeho výklad, který končil rokem 1945, vzpomínám.

Je to rodný kraj, a proto je krásný. Přitom krásných míst je v Čechách a na Moravě dost. Jezdíme třeba ke kamarádovi na Šumavu, kde je to taky kouzelné. Další kamarády máme v úžasných Vizovických vrších. Ale je to prostě tak, jak napsal Nezval: „Jsou možná větší a třpytivější řeky, ale tady jsem se narodil, v téhle řece prala moje máma prádlo…“ Navíc je to kraj právě Nezvala a také Reynka nebo Jakuba Demla.

Takže budete mít třebíčské prázdniny?
Úplně ne. Divadlo je sice zavřené, nastoupíme až začátkem září, ale já jezdím i zájezdovky, a třeba v červenci mám sedm představení.

Jaká byla vaše cesta k Receptáři?
Doporučil mě Vašek Postránecký, který už byl hodně nemocný a svěřil se, že natáčení nezvládá. K tomu hrál ještě v seriálu Krejzovi. Produkce tedy mudrovala, koho místo něj, a on navrhl mě. Říkal jsem mu, že nevím, jestli jsem ten pravý a jestli to zvládnu, ale on mě uklidnil, že to bude dobrý, a měl pravdu, bylo to tak.

Vy mi přitom připadáte jako člověk, který se k chatě i zahrádce postavit umí.
Je fakt, že na chatu jezdím odmalička, poprvé jsem tam byl, když mi bylo půl roku. Můj otec si s partou kamarádů nejdřív postavili chajdu v trampské osadě, které říkali Údolí skřeků. A do ní jsme jezdili. První tam zbudovali už v roce 1937, kdy bylo tátovi čtrnáct. Tehdy bylo trampování móda. Jezdilo nás tam ale pak osm rodin, všichni jsme se museli nějak vystřídat, takže jsme si nakonec postavili svoji chatu, jen kousek vedle, přes řeku. A jak šel čas, rodina se rozrůstala, sestra měla taky děti, začal jsem uvažovat o další stavbě. Pak se na začátku devadesátých let naskytla možnost koupit rozbořenej mlejn. Šli jsme do toho dohromady s kamarádem a pozemek si rozdělili, měl asi 3500 metrů, takže i polovina je na sekání trávy ažaž.

Petr Pěknic
Obdivuji, když někdo z hromady klád postaví srub, říká moderátor Petr Pěknic

A tam jste si postavil vaše nynější sídlo?
Jo, přestože jsem vlastně nic neuměl a dosud neumím. Samozřejmě hrubé práce jsem zvládl a ještě zvládám – něco vykopat, namíchat maltu –, ale skutečné řemeslníky jsem sháněl, kde se dalo. Musel jsem si půjčit peníze, třeba tři tisíce na podezdívku. Taky jsem chtěl dům z pálených cihel, ale to nebylo jako dnes, kdy jdete a koupíte je. Materiál se sháněl přes známosti, naštěstí můj otec byl správná držka, tak jel cihly vydržkovat přímo do cihelny. Pak se kácely stromy na trámy, skládali jsme je na nějaký ten rok zrání. Rád na tu dobu vzpomínám. I díky tomu už dnes nemůžu být nikde jinde. Ani emigrovat bych nemohl. Ovšem zahrádku má na starosti Monika, já jsem jen na ty hrubý práce.

Takže se postavíte spíš k sekeře a pile?
Jasně, štípání dřeva je velký relax a člověk se u toho dobře vybije. Mám i motorovou pilu, řekl bych poloprofesionální, ale kamarádi mi radí, ať si s ní raději nezahrávám. Nářadí umí být prevít. (Oldřich Navrátil zdvihne ruku, na níž mu chybí článek ukazováku.)

To je od pily?
Ne, ne, to mám od vrátku na stavbě. V Třebíči jsme dělali střechu na domě, já to držel, a jak jsme se nedomluvili, někdo dole kladku předčasně pustil – a bylo po prstu. Stalo se to v šestaosmdesátým, takový věci si člověk pamatuje.

Prý rybaříte…
Rybaření mám rád a ani nemusím nic chytit, stačí mi klid kolem, pozoruju třeba ledňáčka…

Takže milovník ptactva?
Docela ano. V zimě jim sypeme do krmítka, a oni k nám pak rádi létají a hnízdí u nás, třeba ve dřevníku.

K rozhovoru se připojuje paní Monika: Dokonce mám pocit, že nás šikanují. Mám nakázáno na ně brát ohled, když hnízdí, musím chodit oklikou. A v létě se pak sesypou na rybíz a třešně. Jednou už jsem Oldovi řekla, ať mi přiveze vzduchovku, aspoň na plašení. A on mi místo toho dal atlas ptáků se slovy: „Ať aspoň víš, kdo ti to ovoce žere!“

Oldřich Navrátil: Ptáčci mě nikdy nas..t nemůžou, ptáčci jsou radost! Zjistil jsem, že u nás žije třeba strakapoud prostřední, který je chráněný. Ale v okolí chalupy je i jiná fauna, prakticky cokoli, na co si vzpomenete: srnky, kanci, zajíci, dokonce i jezevce vídáme – navečer chodí navyklou štreku, vždycky zprava doleva přes cestu. Asi si vyráží do světa odfrknout, když dá spát děti.

Co jste rád dělal jako kluk?
Měl jsem hrozně rád naši původní chatu. Od jara do pozdního podzimu jsem vždycky fláknul s aktovkou za dveře, sedl jsem na kolo a jel tam.

Sportujete stále?
Ani ne, spíš jen tak mimochodem. Je fakt, že jsme třeba v létě dennodenně hráli volejbal, ovšem ani ne proto, že je to sport, spíš kvůli hře samotné. Ale nějaký honění se? To ani náhodou. Na kole už nejezdím. Ačkoli teď mě napadá, proč vlastně? V první řadě bych si musel nějaký pořídit. Ale chodíme se ženou na špacíry, dokonce jsme si koupili hůlky, s nimi se dobře chodí.

Jindra Eliáš
Moderátor Jindra Eliáš: Hantec? Dokáže být jemný, něžný a poetický

Máte zvíře?
Fenku kokršpaněla, už třetí v řadě. Pes je vždycky velký závazek, vlastně ani ne závazek, spíš jde o příjemnou povinnost. Zvykla si na cestování, ani jí nevadí být zavřená doma, když jsme někde pryč, jako třeba dnes.

Paní Monika: Má ráda puštěnou televizi a rozsvíceno, asi proto, kdyby se chtěla na něco koukat nebo si číst. Akorát když jedeme na dovolenou, musíme ji svěřit člověku, kterému důvěřujeme.

Divadlo se znovu rozjelo. Kolik představení měsíčně vlastně odehrajete?
Je to různé, nemá cenu průměrovat, protože někdy hraju dvacetkrát, jindy pětkrát do měsíce. Jsem v souboru Ypsilonky, ale hraju ještě v jiných divadlech – v Minoru, v Divadle Broadway v Trháku, se Zuzanou Krónerovou jezdíme s hrou Manželství v kostce. A pořád natáčím.

Měl jsem moc rád vaši roli Vendelína Bajzy v seriálu Bylo nás pět. Jeho laskavost pod přísnou slupkou.
To je asi nejlepší věc, co jsem kdy udělal. A zase šlo o doporučení, nebo spíš prosazení od člověka, který mě v té roli chtěl. Naštěstí tím člověkem byl sám režisér Karel Smyczek. Nakonec jsme ve výběru zůstali dva adepti. V televizi chtěli toho druhého, rovněž známého herce, jehož nechci jmenovat, ovšem Smyczek prosadil mě. Vzpomínám, jak jsem si první natáčecí dny nebyl jistý, jak do toho, ale Karel sledoval denní práce a ujistil mě, že jdu dobrou cestou. Tehdy se ještě zkoušelo, díly se nesekaly tak snadno a rychle jako dnes v seriálech. To byla doba…

Oldřich Navrátil

Narodil se v roce 1952 v Třebíči, kde vystudoval gymnázium. Po absolvování JAMU začal hrát v Divadle na provázku v Brně, kde pobyl dva roky. Následně se přestěhoval do Prahy, kde rok působil v pražském experimentálním souboru Dílna 24. Poté začal hrát v Divadle Ta Fantastika. Hostoval i v jiných divadlech, např. v Divadle Minor, v Činoherním klubu nebo v Ypsilonce, kde je nyní v angažmá. Hraje rovněž ve Studiu 2.

Oldřich Navrátil je také dobře znám televiznímu a filmovému publiku (např. ze seriálu Bylo nás pět nebo z „Básníků“ Dušana Kleina, kde si zahrál výraznou roli Emila Nádeníčka). Začátkem roku 2019 Oldřich Navrátil nahradil Václava Postráneckého v úloze moderátora kutilského televizního pořadu Receptář prima nápadů.