Hlasujte v anketě umístěné vpravo a oznámkujte povídku jako ve škole. Vyhrává příběh s nejlepším hodnocením od vás čtenářů.

Hrachůvka se prohne v zádech a zůstává křečovitě napjatá. Dokonalá tětiva luku. Brada trčí strmě do Vesmíru, zvrásněné hrdlo připomíná kmen hrdého nepokořeného stromu. Stojím za jejími patami, asi pětiletá, na prosluněném dvorku před chalupou, jejíž komín nebezpečně nakřivo je opatřen malou stříškou. Vzbuzuje dojem, že kdyby se zřítil, pohřbil by Hrachůvku zaživa s celou chalupou jak sama říká – do pekla.

Stařenka se proto bojí přeletu hlučných letadel, kterým pravidelně spílá ostošest. Její postava vyschlá a hubená jak žebrákova výplata zděšeně poskakuje sem a tam. Jednu ruku zapřela v bok, ta druhá, sbalená v kostnatou pěst, pevně hrozí k otřásajícímu se nebi. „Čerchmantova banda jedna! Haranti mizerný! Aby, vás, krucifix, vzal ďas! …Doprčic! A já zas hřeším slovem! Kýho šlaka! Včilka se róhám a všecko kvůli vám! Haranti mi…“ Křičí ječivým hláskem a lomcuje celým svým starým strnulým tělem.

Po obloze totiž právě přelétá skupina stíhaček. Mhouřím oči do slunce a v ohlušujícím rachotu se směju Hrachůvčině zlosti a líbí se mi, jak je to divadlo opravdové. Hrachůvka navíc popadá koště a běží nejrychlejším cupitavým během jakého je schopna napříč dvorem, za ní dvě slepice, věrné přítelkyně v žití.Koště maluje ve vzduchu poslední beznadějnou výstrahu narušitelům klidu a pořádku. Letadla mizí za obzorem.

Ženin divoký tanec se uklidňuje a ona dramatickým gestem pravé ruky udělá ještě před čelem slavnostně veliký kříž. „Vodpusť mně, Pane, moje hříchy!“Vyrazí zadýchaně, sepne dlaně a rezignovaně pokývá hlavou.“Skončijó všecí v pekle. Toto si Pámbu nenechá líbit, ne ne!“Stříbrná malá hlavička s drdůlkem tvaru vánočky se vrtí na vyzáblém krčku jako klíč v neposlušném zámku a ženička si to „šněruje“ mezi záhonky zahrádečky zpět. Pak její trnkové oči zaberou moji přítomnost.

Plácne širokými dlaněmi do přenádherné nabrané vrstvy vyšívaných sukní pod zástěrou a koště letí za králikárnu. Půlobloukem svého těla se ještě celá natočí k té příšerné události, které musela před chvílí čelit a posledním mávnutím ruky ji pošle minulosti.“Copak mě neseš, panenko?Deš na besedu?“ „Ja!“Odpovídám po jejím způsobu a stojím přitom jako patník v pozoru, uvnitř ale v dychtivém očekávání.“Tak poď dál! Uvařím Ti čaj.“Moje oči jiskří dětským nadšením a když se střetnu s jejím pohledem, vidím, že je vše v pořádku. Ptám se proto jako obvykle:“A ukážeš mě něco?“

Jelikož k Hrachůvce mám nepsaně dovoleno přijít – jak ona říká - „na poplk“a kromě toho pro tajemství, jaká nezná nikdo jiný, jen ona. Předává mi je postupně, po kapkách jak jde čas a jsou to tajemství rozmanitá. Hrachůvka zná spoustu bylin, léčivé čaje a odvary a dokonce i jakási kouzelná zaříkávání. Vrstvu jejích sukní člověk nespočítá, ani špičky nohou jsem nikdy nezahlédla a to se mi také líbí. Moje ruka se chápe ženiny.“Huš!Jedete?!“ Vzkřikne do slepičího hejna které opustilo své skrýše. Pak odcházíme spolu s šustícími sukněmi do předsíně malého domku nad strání. Vdechuji vlhko, vůni květin, jablek a hlíny z otevřeného jícnu malého podzemního sklepení.

Nikdy jsem v něm nebyla. Hrachůvka tam vchází vždy se svíčkou líčit pasti na myši. Ze tmy svítí kocourovy zelené oči. Jmenuje se Mour a ve rvačce přišel o jedno ucho. Navždy si tím získal můj obdiv a soucit. Sklep hlídají podle slov majitelky skřítkové. Tak trochu mě při pohledu tím směrem vždycky mrazí. Co když je má hostitelka vážně …nechci ani domyslet. Mour jí někdy vyskočí na shrbená záda a vypadá jako Ježibaba. Marně jsem však přemýšlela o tom, když mi babička řekla, že mě Hrachůvka jednoduše „lakuje.“ Co to asi znamená?

Vstupujem do kuchyně malé jako dlaň. Usedám na dobovou židli – svůj dětský trůn za stolem. Pravidelný tikot hodin jak tep lidského srdce , obrázky lidí, slavností, veliké Prahy a sušené květiny s pentlemi pod dřevěným zeleně natřeným stropem. Destilace ticha mezi tabulkami oken kam se chytila a umdlévá veliká moucha. Duše něčeho tajemného je tady hmatatelně přítomná. Křišťálově průsvitný anděl s pbrovskými perutěmi stojí za Hrachůvčiným krkem a ona míchá ve velikém hrnci lahodný čaj uprostřed kachlových kamen. Plameny ve sporáku syčí příběhy pradávného ohně. Ženin rukávec krouží nad jeho životodárnou silou v magickém rytmu čarodějů. „Hrachůvko, seš čarodějnice?“ „Aby tě husa kopla,“odvětí, ale dodává. „ Moje prabába, to byla vědma. Uměla léčit dobytek a všecko. Lidi jí říkali „Divá baba.“ I k porodům chodila.

"Na, tady máš buchty.“ Dostávám talíř vonících „cihel.“ K tomu „puclák“ „čajiska.“ Sukénky došustí ke kredenci. Mezi nádobím podloženém kraječkami vyndá zažloutlé fotografie. Vzpomínka jí sedí na čele pohnutá a němá. „Tatínek padnul ve válce a maminka se udřela. Domácí medicína nepomohla. Byl hlad a bylo nás moc.“ „Ty seš na světě sama, Hrachůvko?“ Posílám svou otázku od voňavých buchet vzhůru ke tváři plné letokruhů. „Ja!Měla sem za svobodna syna … To mě lidi nevodpustili. Ani vlastní rodina. Tenkrát byla taková doba. Víš, děvče, pamatuj si. To nélepší, co dostaneš v životě vod Pánaboha, tenhle svět zadusí. Nesmíš se dat, jo, pravda svatá to je. Ženská nemá lehké život, dyž se řídí hlasem svýho srdce. Člověk člověku je vlkem – no, „čuž!“ Jez ty buchty! A zapíjé. Eště ti dám.“

S těmi slovy odchází do vedlejší světnice pro velký herbář v černých plátěných deskách a po chvíli jej položí přede mne na stůl. „Ten založila moje prabába,“ dí slavnostně. Pak začíná vyprávět dlouhý příběh o všech rostlinách zde poznatelných . Jsou zde nakresleny rukou prabáby, doplněny dokonce barvičkami a ty důležité označeny rozličnými znaménky . Prabába uměla číst a psát a ve svém okolí požívala vážnosti. Poslouchám to vždy celé znovu dokola. Následuje stručné přezkoušení mé pozornosti. „Eště seš malinká,“ praví „ženička,“ ale než pudeš do školy, šak já tě naučím. Vo bylinách budeš umět všecko!“ „Vážně, vážně mě to, Hrachůvko, naučíš?!“

Poskakuju radostí jako kůzle. „No „baže“ a nehópé mě tady, nebo se propadneš do sklepa!“Úsměv jí cuká koutky širokých úst když odnáší čarodějnou knihu kouzel a naděje do šteláře ve skříni. Kráčím těsně za jejími zády a našlapuju potichu a zvysoka po prkenné podlaze s věrností apoštola. Stařenka mrkne k hodinám.“ Já vím, už budu muset dom, „zasmutním“ s povzdechem. Ze šuplíku dostávám peprmintové „cukrdle.“ „Než pudeš, pomodlíme se.“ Dodává. Poklekáme společně naproti velkému zrcadlu pod krucifixem.

V zrcadle mám možnost vidět každé gesto Hrachůvky při modlení a výraz její tváře. „Otče náš …,“modlíme se polohlasně mezi rty. Snažím se klečet s důstojnou vážností, ale za chvíli mne tlačí kolena a modlitba se zdá příliš dlouhá. A tak pozoruju krucifix nad našimi hlavami, Hrachůvku ve zbožném zanícení a přeju si dočkat se chvíle, kdy na mne Ježíš připoutaný na kříži mrkne alespoň okem. Můj čas na besedě vypršel a milá čarodějnice mě vyprovází ke dveřím. „Navleču ti korále z šípků, esli chceš. Přindi si pro ně zítra.“

Zítřek mě žene neučesanou příští ráno rovnou ke Hrachůvce. Dvorek je ale tentokrát prázdný , ani drůbež nepobíhá venku. Lomcuju klikou chalupy. Je otevřeno. Proběhnu do kuchyňky strašidelnou předsíní. Uvnitř místnosti čiší podivná syrovost a chlad. Oheň v kamnech nepraská a Hrachůvka odnikud nevychází. Všude je vzorně uklizeno, avšak včerejší důvěrnost se vytratila zřejmě někam jinam po stopách věčného ohně. Jen obrázky na stěnách se tváří stejně.

Dodávám si proto odvahu a váhavým krokem přejdu kuchyň a vkročím do světnice. Hlavou mi ještě bleskne potměšilá myšlenka, že se mi Hrachůvka někam ukryla. „Hrachůvko!“ Moje zavolání mizí v netečných zdech a v ložnici vládne neúprosné ticho. Jen velké hodiny tikají prostorami tepem lidského srdce a jejich tikot se v mém mozku náhle stává bušením mohutného břemene, které mne obemkne a vzápětí rozdírá mé jistoty o okolním světě. Štíhlá postava stařenky spočívá nehybně na bělostném katafalku přikrytá sněhovými peřinami. Ve svěšené ruce drží náhrdelník z šípků.

V ten okamžik mi neznámá děsivá přítomnost nepoznaného vyráží dech. Něco se na mě řítí a já utíkám. Nad chalupou v té chvíli prolétá skupina stihaček. Křičím, točím se a padám a znovu vstávám jako dým z popela. V hlavě mi buší jediné. Hrachůvka je slyšela tentokrát mnohem dřív, než já. A tím hrozivým rachotem jí prostě zastavili srdce… Doma padám s pláčem do babiččina klína. „No tak děvenko, už je dobře, nenaříkej tolik. Hrachůvčinu duši právě odnesli do stanice NEBE.“