Již v dětství se učil na housle, violu, klavír a varhany, vyučoval jej nejprve Martin Nečas, varhaník v nedaleké obci Jedovnice. Za války, po přestěhování rodiny do Blanska, se učil hudbě jen samostatně, podle příručky „Teoreticko-praktická škola hry na varhany" Františka Z. Skuherského.

Před maturitou na průmyslové škole navštěvoval lekce hudební teorie u skladatele Viléma Blažka na hudební škole Besedy brněnské (1945–1946). Během studia na pedagogickém gymnáziu v Bratislavě byl žákem A. Moyzese na VŠMU v Bratislavě (1950–1951). Cíleně se studiu skladby oddal až po maturitě a postupně vystudoval tři vysoké školy: hudební obor na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně, pak výtvarný obor na téže fakultě a hudební vědu na filozofické fakultě. Paralelně byl soukromým žákem skladatele Jana Kunce ve skladbě, kompozici pak vystudoval také na JAMU v Brně ve třídě Theodora Schaefera.

Zdeněk Zouhar pracoval nejprve jako vedoucí hudebního oddělení Univerzitní knihovny v Brně (1953 – 1961), byl dramaturgem brněnské redakce hudebního vysílání Československého rozhlasu (1961–1970), od roku 1962 vyučoval na JAMU.

Od mládí si dopisoval se skladatelem Bohuslavem Martinů a na jeho přání zorganizoval 7. ledna 1956 v Poličce světovou premiéru kantáty Otvírání studánek. Martinů později napsal: „Zouhar je fajn kluk a všichni na něho žárlí, jen já ne." (z dopisu 24. 12. 1956). Zouhar byl velkým propagátorem Bohuslava Martinů, je autorem první české knihy o tomto skladateli, která v naší zemi mohla vyjít (sborník vzpomínek a studií Bohuslav Martinů – 1957).

Zouhar se nikdy netajil svým náboženským přesvědčením a mnoho sil věnoval duchovní hudbě. Za to, že napsal postupně tři Ave Maria, začal být označován za „toho, kdo skládá Ave Maria". Bylo na něho nahlíženo jako na osobu politicky nespolehlivou a to bylo patrně příčinou, že více než dvacet let nemohl dokončit svou habilitaci a také musel opustit místo redaktora Československého rozhlasu.

Teprve v roce 1983 se habilitoval jako docent na JAMU v Brně a až roku 1989 byl jmenován profesorem. Na JAMU vyučoval do r. 1997, v závěru života pak působil jako vedoucí katedry dirigování a kompozice na Akadémii múzických umení v Banské Bystrici (1997–2005). Mnoho let se věnoval dirigování sborů, jako sbormistr působil zejména ve sboru Opus (1954–1956), a vedl Ženský komorní sbor Vítězslava Kaprálová (1956–1960). Jako vedoucí hudebního oddělení Univerzitní knihovny organizoval okresní i krajské přehlídky sborového zpěvu a také zavedl nedělní komorní koncerty v Univerzitní knihovně, na nichž prosazoval soudobou hudbu. Býval členem nebo předsedou mnohých porot sborových soutěží. Za svou organizační činnost získal v r. 1961 čestné uznání Festivalu sborového zpěvu.

Zdeněk Zouhar složil téměř sto padesát skladeb pro nejrůznější obsazení, psal knihy, publikoval přes dvě stě padesát statí a přednesl přibližně stejný počet přednášek a referátů, a to i na zahraničních konferencích a sympoziích. Mnoho let si dopisoval s Bohuslavem Martinů, (až do jeho smrti v roce 1959), na sklonku svého života pak společně se svým synem Vítem tuto korespondenci uspořádal a vydal knižně.

Významnou skladbou Zdeňka Zouhara (nejen pro Blansko) je Blanenská znělka. Autor ji ušil přímo na míru právě vzniklému komornímu orchestru. Skladba má pět částí, z nichž první nese název Slavnostní pochod. Byla to první skladba blanenského orchestru, která byla nahrána v Československém rozhlase.

Později byl požádán udělat pro Blansko znělku. Úpravou závěru Slavnostního pochodu vznikla Blanenská znělka. Na rozdíl od původního obsazení pro smyčce je to drobná skladba pro žesťové nástroje. Krátce po vzniku ji nahráli členové Státní filharmonie Brno a nedirigoval nikdo menší než národní umělec František Jílek. Na básně blanenského básníka Vladimíra Poláka napsal tři písně, které zpíval Richard Novák. Profesor Zdeněk Zouhar svůj srdečný vztah k Blansku, především k jeho hudební tradici, nikdy netajil a vždy Blansko miloval.

PAVEL SVOBODA