Dlouhá léta byla práce v továrně zdrojem obživy pro celé rodiny ze Svitávky a okolí. Přechod do nového tisíciletí však textilka nepřežila. Dnes její zašlou slávu připomíná už jen chátrající budova s charakteris­tickými komíny a vzpomínky pamětníků.

Za vznikem léta prosperující továrny stál židovský podnikatel Moses Löw-Beer. Ten v roce 1839 koupil ve Svitávce dolní mlýn s valchou, kde vybudoval prádelnu vlny. „Roku 1853 přebírají firmu Moses Löw-Beer jeho synové Max, Josef a Šalamoun a roku 1858 získávají oprávnění k výrobě vlněného zboží,“ píše ve svém příspěvku věnovaném Löw-Beerovým vilám ve Svitávce tamní kronikář Pavel Krejcar.

Firmě se dařilo, takže brzy přestaly dosavadní výrobní prostory stačit. Podnikatelé proto nechali postavit nový moderní tovární areál v místě vymezeném soutokem řeky Svitavy a potoka Sebránek a postupně ho rozšiřovali. „V roce 1906 se uvádí prádelna mykané příze, tkalcovna vlněného zboží se 170 stavy, výroba umělé vlny, barvírna, tiskárna a apretura. V té době mělo v továrně pracovat až šestnáct stovek zaměstnanců,“ doplňuje Krejcar. Převážně zemědělská Svitávka se tak stala významným střediskem textilního průmyslu, kde měla firma Moses Löw-Beer i své hlavní sídlo. Proto si členové rodiny v městečku nechali v prvních letech dvacátého století postavit i dvě secesní vily – v té velké má už dlouhá léta sídlo úřad městyse, druhou vlastní soukromý majitel.

Nástup nacismu stejně jako většině jiných židovských rodin Löw-Beerovým naprosto změnil život. Někteří emigrovali, jiní zahynuli v koncentračních táborech. Po roce 1945 byl veškerý jejich majetek znárodněn.

Úspěch i s plyšem

Po válce, kdy se vlnařský závod stal součástí národního podniku Moravskoslezské vlnařské závody, tam začal pracoval Josef Kovář. „Ve Svitávce, přímo v Löw-Beerových vilách, tehdy byly učebny učňovské školy pro textilní výrobu. Tam jsem se vyučil, pak jsem absolvoval ještě průmyslovou školu a začal jsem v textilce pracovat,“ vzpomíná devětasedmdesá­tiletý muž ze Svitávky. Na různých pozicích, naposledy jako vedoucí provozu, ve fabrice působil až do odchodu do důchodu v roce 1991. Podle něj v roce 1948 továrna zaměstnávala asi 890 lidí. Tehdy se tam vyráběly hlavně látky na uniformy, pak se přecházelo na vlněné tkaniny pro běžné oblečení. S novými stroji a tím zvyšováním produktivity výroby zaměstnanců postupně ubývalo až na stav kolem 450 v roce 1989. Podle Kováře firma v osmdesátých letech začala s úplně novým výrobním programem, se kterým slavila velký úspěch. „Tehdy jsme najeli na novou výrobu plyšových tkanin. Byly to potahové tkaniny třeba na sedací soupravy, dále umělé kožešiny. Byla to úplně jiná výroba, vybudovala se kvůli tomu i nová úpravna,“ popisuje Josef Kovář. Dodnes je podle něj možné výrobky z tehdejší Vlněny vidět třeba v divadlech či v kancelářích ministerstev. „Dívám se na televizi a často v různých interiérech vidím náš plyš,“ přidává zajímavost Kovář.

V textilce, tehdy pod názvem Amcan, se přestalo vyrábět v roce 2001, kdy firma zaměstnancům už ani nevyplácela mzdy. Po několika letech se správci konkurzní podstaty podařilo nemovitosti prodat. Dnes v areálu působí různé firmy, je tam například prodejna stavebnin či autovrakoviště. Těm, kteří tam mnohdy celý život pracovali, je při pohledu na vybydlené zbytky budov smutno. „Byl jsem hrdý na to, že jsem tam pracoval a vůbec jsem se nesmířil s tím, jak to s fabrikou dopadlo. Všechno se vymlátilo, stroje se prodaly nebo daly do šrotu, z budovy je ruina. Když jdu kolem, tak mně při tom pohledu někdy tečou slzy. V místech úpravny, kde jsem dlouhá léta pracoval, jsou dnes vraky aut. A kvalitní tkaniny dnes na trhu v podstatě nejsou,“ uzavírá Josef Kovář.

Nostalgii cítí i Alexandra Šaršonová, která v továrně pracovala třiatřicet let. „Měla jsem to tam ráda. Skoro každý týden, když jdu s vnoučaty kolem, se zastavím na nádvoří fabriky a rozhlížím se. Dívám se na ty ruiny, že tam byla barevna, tamhle plyšárna. Ale už jsou to jen vzpomínky,“ míní žena.

Když firma skončila, byla to pro Svitávku a okolí velká rána. Potvrzuje to nynější místostarosta Svitávky Jaroslav Zoubek, který tam deset let také pracoval. „Snad z každé rodiny ve Svitávce tam byl někdo zaměstnaný. Když výroba skončila, velmi tady stoupla nezaměstnanost a ty následky jsou patrné dodnes,“ dodal místostarosta.

Další díly seriálu Tradiční podniky Blanenska najdete ZDE