Tato socha původem z řecké mytologie byla jednou z prvních, které začaly blanenské slévárny v 19. století vyrábět. Socha Ilionea stála u zrodu sbírky antických soch starohraběte Hugona Františka Salma-Reifferscheidta, které později většinou odlévali blanenští slévači.

Původ sochy Ílionea můžeme hledat v kamenném torzu pocházejícím z konce 4. století před Kristem, které bylo v 16. století podle Ovidiových Proměn identifikováno jako Ilioneus. Antické jinošské torzo koupil v Římě roku 1603 slavný Hans von Aachen pro sbírku císaře Rudolfa II. V roce 1783 za císaře Josefa II. si sochu při vyklízení hradních sklepů koupil pražský kameník. Po jeho smrti se torzo dostalo do rukou vídeňského anatoma Josefa Bartha. Na počátku 19. století se starohrabě Hugo František Salm-Reifferscheidt seznámil díky brněnskému lékaři Josefu Steinerovi von Pfungen s rakouskými sochaři Franzem Antonem Zaunerem a Johannem Martinem Fischerem. Steiner se s oběma sochaři poznal během studií právě u slavného profesora Josefa Bartha, pro kterého Fischer a Zauner vyřezávali anatomické pomůcky.

Podle Barthova konceptu dostal Johann Martin Fischer za úkol vymodelovat chybějící hlavu, nohy a ruce a tím vznikla socha Ilionea, klečícího a zvedajícího ruce proti šípům Apollónovým. Starohrabě neváhal tento umělecký skvost koupit do své vznikající sbírky. Johann Martin Fischer (1740–1820) nebyl vůbec neznámým umělcem. Díky vídeňskému sochaři Jakobovi Christophu Schlettererovi získal vynikající umělecké vzdělání. V roce 1764 pomáhal jinému vídeňskému sochaři Franzi Xaveru Messerschmidtovi s figurou Panny Marie na průčelí Savojského ústavu šlechtičen.

Fischerovo dílo

Brzy nato vytvořil kolosální mramorovou sochu Gaia Mucia Scaevoly do zahrad zámku Schönbrunn. Zároveň se pod vedením zmiňovaného profesora Bartha dlouhodobě věnoval studiu anatomie na vídeňské univerzitě.

V roce 1785 se stal členem Akademie výtvarných umění a zároveň zástupcem profesora sochařství. Již v následujícím roce se stal Fischer na Barthův návrh profesorem sochařství na Akademii a v roce 1815 dokonce jejím ředitelem. Fischerovy anatomické studie vedly k vytvoření exemplární modelové skulptury „mužského svalovce“. Takto došlo v roce 1803 k zhotovení dřevěného skeletu v podživotní velikosti a jeho pozdějšímu odlití v životní velikosti.

Fischerův mužský svalovec sloužil jako pomůcka při výuce na různých uměleckých školách. Starohrabě Salm mimo Ílionea koupil od Fischera ještě modely Bakchus se satyrem, Pán a Šermíř borghézský. Všechny tyto sochy se také v Blansku po roce 1821, kdy nastoupil na místo ředitele blanenských železáren Karl von Reichenbach, odlévaly.

Socha Ílionea dostala i výrazné ocenění. V roce 1831 získaly blanenské železárny zlatou medaili za její odlití. Další zlatá medaile následovala v roce 1835 na všeobecné výstavě řemeslných výrobků ve Vídni. Starohrabě Salm obdaroval odlitkem Ilionea nejvýznamnějšího německého básníka Johanna Wolfganga Goetha.

Ílioneus na dvorku

Se sochou Ílionea se můžeme setkat v několika exemplářích v romantickém zámeckém parku Heldenberg v dolnorakouském Kleinwetz– dorfu, kde se nachází venkovní expozice bust a soch válečných hrdinů rakouského mocnářství a zároveň hrobka českého generála Václava Radeckého z Radče. V českých zemích najdeme Ílionea nejspíše pouze na dvorku renesančního domu v Klatovech. Opravená socha tam stojí od roku 2009. Předtím se nacházela v zámecké zahradě v Mlázovech. Socha Ílionea vážila sto čtyřicet kilogramů při výšce metr dvacet. Těsně před začátkem první světové války stála dvě stě sedmdesát tři koruny.

JINDŘICH ČELADÍN
Autor pracuje v Muzeu Blansko