Po ukončení studií filosofie však začal Rieger pracoval v otcově mlýně, protože se jako jediný syn měl stát otcovým nástupcem. Tajně však studoval práva. Když překvapil otce vysvědčením z prvního ročníku práv, dostal povolení studovat. Po roce studia ve Vídni přešel opět do Prahy. Po absolvování právnických studií v roce 1841 nastoupil Rieger k trestnímu soudu.

Snad nejvýznamnější byla v předrevolučním období jeho práce v Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách, kde spolu se svými přáteli Aloisem Pravoslavem Trojanem a Janem Pernerem úspěšně hájili zájmy českého měšťanstva. V revolučním období let 1848–49 stanul Rieger vedle Palackého a Havlíčka v čele české liberální politiky. Stal se členem Národního výboru, později i poslancem říšského sněmu. Jestliže Palacký byl ideovým vůdcem české politické reprezentace, stal se Rieger jejím uznávaným mluvčím. Své demokratické přesvědčení demonstroval v proslulém projevu v říšském sněmu 8. ledna 1849, jímž vystoupil na obranu prvního paragrafu připravované ústavy, že všechna moc pochází z lidu.

Tchán Palacký

V srpnu 1853 se oženil s dcerou Františka Palackého Marií, což přispělo k sblížení a úzké spolupráci obou významných mužů. Ani v době absolutismu se nevzdal aktivní veřejné činnosti ve prospěch národa. Pod jeho vedením byla připravena první česká encyklopedie, Riegrův slovník naučný, jehož první svazek vyšel v roce 1860.

V červnu 1860 předložil při audienci u panovníka obsáhlé memorandum, v němž kromě žádosti o vydávání českých politických novin si jménem sedmimiliónového národa stěžoval na postup státních orgánů. Tato Riegrova akce stála na začátku oživení českého politického života v 60. letech. Z Riegrova pera vyšel také programový úvodník prvního čísla Národních listů (1. ledna 1861), v němž kromě rovnoprávnosti národů v monarchii a samosprávy požadoval občanské svobody a volnost „ve výrobě statků a jejich výměně".

Po celá tři desetiletí stál pak Rieger v čele české politiky. Nejvyšší politickou autoritou zůstával sice až do své smrti František Palacký, stále více však udával směr české politiky spíše z pozadí. Svoji pozici postupně přenechal právě Františku Ladislavu Riegerovi.

Na sklonku 80. let se však ukazovalo, že Rieger a staročeši své postavení ztrácejí. Konzervatismus staročechů, posilovaný spoluprací s českou historickou šlechtou, je vzdaloval především mladým lidem zasaženým demokratickými či socialistickými ideami. Do rozporu s cítěním národa se dostávala i přílišná Riegrova oportunita vůči vládě a císaři, která sice přinesla na počátku 80. let dílčí úspěchy ve školství i jazykových otázkách, ne však zásadnější výsledky.

Odchod z politiky

Tato politika pak v souvislosti s takzvanými punktacemi (pokus staročechů o jakési vyrovnání s Němci v Čechách) přinesla zdrcující porážku staročechů ve volbách do říšské rady v březnu 1891. Národ svého kdysi milovaného vůdce opustil. Poražený Rieger, již čtyřiasedmdesá­tiletý, pak z politiky odešel. Zemřel v Praze 3. března 1903.

PAVLÍNA LESOVÁ

Autorka pracuje v Muzeu Blansko