Předchozí díly seriálu Pověsti Blanenska naleznete ZDE

Zub času, sněhy i deště vymazaly ta veliká písmena, přece však se zachovala pověst či spíše lidová pohádka, která se k těm místům vztahuje. Před mnohými lety mi ji vyprávěla má chůvka A. Čejková, stařenka téměř sedmdesátiletá. Jednou se vsadil Krakonoš s čertem, že od šesti hodin do dvanácti udělá zvon a pověsí jej na věž borotínského kostela.

Mocný horský duch se dal chutě do díla. Ve všech našich horách a stráních jsou skryty různé kovy i poklady, a proto se mu ta práce pěkně dařila. I stříbro prý do zvonoviny přimíchal, aby jeho zvon měl krásný hlas. Kolem něho se hemžili pidimužíci či permoníci, jimiž jsou oživeny zemské hlubiny s křišťálovými sály, jak naše louky květinami, a všichni pomáhali.

Již v jedenáct hodin visel Krakonošův nový krásný zvon ve věži na silném trámu a Krakonoš spěchal, aby do něho včas přinesl srdce. Celý upachtěný je nesl přes les do Borotína. Chudák čert viděl, že sázka je málem prohraná, ale oplývaje různými ďábelskými nápady a chytrostmi, neztrácel čas zbytečnými nářky. Hbitě se proměnil v milou stařenku, pilně sbírající roští. Ta přišla umdlenému Krakonošovi znenadání do cesty a hned se ho začala vyptávat, cože to nese a kam. Pak ho přemluvila, aby si chvilku odpočinul, a Krakonoš se rád zastavil s tou hovornou venkovankou. Nebyla to obyčejná babička. Bystrá očka jí blýskala jak žhavé uhlíky a jazyk, jak když máslem podmastí, tak úlisné řeči vedla. Pán hor usedl na pařez a ona s ním mile přemile hovořila. A tu najednou, co čert nechtěl či právě co čert chtěl, rozezvonil se malý zvonek v Borotíně. Bylo právě poledne.

Obelstěný Krakonoš zlostně zaklel a pozvednuv srdce obrovského zvonu mrštil jím do lesní stráně. Tam se roztříštilo na několik kousků a proměnilo se v balvany, které jsou tam podnes. Z té doby se prý také v našem kraji zachovalo přísloví: „Kam čert nemůže, tam strčí starou bábu.“

SOŇA PAROULKOVÁ
Z knihy O Bílé paní z borotínského zámku, vydal Obecní úřad Borotín v roce 1998