To je také jeden z důvodů, proč byl tento habsburský panovník tolik oblíben v českých zemích a na rozdíl od jiných habsburských vládců se mu u nás dostalo různých poct v podobě soch či pomníků. Pozadu nezůstaly ani blanenské salmovské železárny, které byly vůbec jedny z nejaktivnějších v jejich odlévání. Jeden pomník, který byl v Blansku odlit, má velice zajímavou historii vzniku.

Dne 19. srpna 1769 byl Josef II. na cestě do vojenského tábora u Olšan a při zastávce na opravu kola přišel za oráčem a požádal ho, zdali by mohl vyorat na jeho poli brázdu. Stalo se to u obce Slavíkovice nedaleko Rousínova a záhy z toho byla legenda. Brzy poté na paměť této události nechala Josefova matka Marie Terezie vztyčit malý pomník, který ve Slavíkovicích vydržel stát až do roku 1804. Na onom místě byly ještě postaveny další tři pomníky, avšak žádný z nich zde nevydržel dlouho. Proto se v roce 1831 usnesli moravští stavové postavit na místě pomník, který by vydržel po mnoho let.

Iniciativy se ujal vlastník blanenských železáren a mecenáš starohrabě František Hugo Salm-Reifferscheidt, jenž navrhl, aby pomník byl litinový, čímž bude zaručena jeho dlouhá životnost. Díky současnému výzkumu kunst-historičky Jitky Sedlářové se můžeme dozvědět i o pozadí vzniku tohoto pomníku. Z korespondence mezi starohrabětem a moravským guvernérem hrabětem Inzaghim se dozvídáme o průběhu jeho realizace: Protože moravští stavové nejsou ani Řeci, ani Římané, ani Staroněmci, neměli by trvat na žádném z těchto stylů. Mělo by je zajímat, aby pomník byl po stránce architektonické vkusný, odpovídal nárokům na pomník a měl by být srovnatelný s ostatními dobovými pomníky. Stavové by měli znát smysl pomníku a ten by měl být srozumitelný i pro nevzdělaného diváka.

S dokončením pomníku se starohrabě obrátil na ředitele sochařské školy vídeňské Akademie výtvarných umění Josefa Kliebera (1773–1850). Tento významný rakouský sochař byl typickým představitelem biedermeierského sochařství, které reagovalo na klasické motivy, ale bylo mnohem civilnější k objektivní skutečnosti. Klieber se proslavil zejména ve spolupráci s architektem Josefem Kornhäuselem na zakázkách pro Liechtensteiny. Vytvořil sochařskou výzdobu pro stavby v lednicko-valtickém areálu nebo liechtensteinskou hrobku ve Vranově u Brna.

Vydržel skoro sto let

Josef Klieber nakonec stavům v roce 1833 poslal dvě varianty návrhu pomníku, avšak dvorní stavební kancelář s nimi nebyla zcela spokojena a návrhy upravila. Z Klieberova díla zůstal nedotčený pouze reliéf zachycující událost císařské orby, kterou autor podle dobových reálií znázornil velice věrně. Klieber za svoje dílo dostal celkovou sumu 150 zlatých. Litinový pomník s Klieberovým reliéfem završila figura orlice, vytvořená berlínským sochařem Christianem Danielem Rauchem, jež byla umístěna na vrchol pomníku. Pořizovací cena pomníku vysokého 6,6 metru se vyšplhala na 3 650 zlatých. V květnu 1836 byl tento skvost odlitý v Blansku slavnostně odhalen.

Pomník vydržel na svém místě stát až do roku 1921, kdy byl po první světové válce jako relikt habsburské říše rozebrán. Zachráněna byla pouze deska s Klieberovým reliéfem, která byla uložena v Moravském zemském muzeu v Brně. Zároveň bylo v 19. století odlito pravděpodobně několik kopií této desky, z nichž se jedna v roce 1972, díky daru ČKD Blansko, dostala do blanenského muzea. Samotná deska je dlouhá 136 centimetrů a vysoká 70 centimetrů. Díky iniciativě rousínovských radních byla deska v roce 1995 v Blansku znovu odlita a po 159 letech ve Slavíkovicích opět odhalena. Další kopii, tentokrát bronzovou, můžeme vidět na blanenském náměstí Svobody. Ve sbírce Moravské galerie v Brně se nacházel původní dřevěný model desky, který byl důkladně zrestaurován a v roce 2006 vystaven v Místodržitelském paláci.

JINDŘICH ČELADÍN (Autor je zaměstnancem Muzea Blansko)