Svět telefonů mu učaroval natolik, že je začal už jako malý kluk sbírat. Vydrželo mu to dodnes. „Někdo sbírá známky, já telefonní přístroje. Dnes jich mám okolo sedmdesáti. Nejstarší z roku 1909. Škoda jen, že je mám uskladněné různě po půdách v pytlích a krabicích. První výstavu jsem udělal v kunštátské knihovně až letos. Sbírka by si určitě zasloužila nějaké důstojnější místo. Stálou expozici. Ale bohužel se mi zatím nepodařilo najít vhodné prostory,“ říká jednasedmdesátiletý Ladislav Podsedník z Kunštátu. Kromě starých telefonů sbírá také staré rozhlasové přijímače a rádia.

Telefon od armády

Sběratelskou vášeň odstartovala u Podsedníka dávná historka z dětství. V roce 1945 vyhodila ustupující německé armáda u domku jeho rodičů v Sychotíně dřevěnou bednu. „Otec tehdy bednu vzal a odnesl do chlívku. Mě strašně zajímalo co v ní je. Táta se bál, že to může být bomba, ale nakonec ze z bedny vyklubal funkční armádní telefon na kliku. Strašně se mi líbil. Tatínka jsem později uprosil, ať mi k němu pomůže natáhnout dráty a už jsem zvonil,“ zavzpomínal na své sběratelské začátky Podsedník.

Mimochodem tento telefon z výbavy wehrmachtu má ve své sbírce dodnes. Časem k němu začaly přibývat další kousky. Podsedník se sice vyučil keramikem, ale po vojně si udělal kurz traťového dozorce a začal na Blanensku spravovat telefonní přístroje, kontroloval telefonní spojení. Později opravoval ve městech a na vesnicích místní rozhlasy. „Vždycky mi bylo líto, když se modernizovaly telefonní ústředny a staré přístroje se vyhazovaly. Sbíral jsem všechno. Číselnice, sluchátka, části telefonů.. Z nich se mi časem podařilo řadu telefonů dát do kupy. Ve sbírce mám části asi sto padesáti telefonních přístrojů. Od nás i ze zahraničí. Kompletních jich je k sedmdesáti. Ne všechny jsou ale však funkční,“ poznamenal Podsedník.

Sbírku se podle svých slov snaží stále rozšiřovat. Ale ne za každou cenu. „Mám pár známých v bazarech, kteří mě občas upozorní na zajímavý kousek. Řada z nich je však za přemrštěné částky. Já se snažím telefony spíš shánět u dalších sběratelů nebo je postupně skládat ze sehnaných dílů. Občas mi kamarádi, co dříve dělali u spojů, něco donesou. Nedávno mi unikl krásný dřevěný telefon. Jenže majitel ho raději prodal do Rakouska. Za několik tisíc šilinků. Tolik jsem mu za telefon dát nemohl,“ dodal Podsedník.

Nejstarším kouskem Podsedníkovy sbírky je telefonní aparát z roku 1909. Sběratel si pro něj před lety jel do Lázní Bohdaneč. „Jel jsem tam snad čtyřikrát, než mi ho majitel prodal. Když mi telefon prodával, ještě odběhl na dvůr umýt pod pumpu zaprášené sluchátko. V ten moment se mi úplně zatmělo před očima. Okamžitě jsem sluchátko musel rozebrat a součástky nechat usušit. Naštěstí se nic nezničilo,“ usmál se Podsedník.

Skvost z roku 1931

Nejoblíbenějším exponátem sbírky je však pro Podsedníka telefonní přístroj z roku 1931. „Tento bytelný telefon se mi líbí nejvíc. Vzhledově krásné propojení chromu a dalších částí. Unikátní je také bavlnou potažená telefonní šňůra,“ přiblížil skvost své rozsáhlé sbírky Ladislav Podsedník.

Kunštátského sběratele však mrzí, že svoji unikátní sbírku telefonních přístrojů nemůže příliš vystavovat. Skladuje ji totiž hned na několika místech. „Sbírku mám uskladněnou v pytlích a krabicích na několika půdách. Něco mám také doma. O stále expozici jsem už častokrát přemýšlel, ale je to složité. Vhodné prostory se mi zatím nepodařilo najít. Ideální místo pro sbírku by bylo v nějakém muzeu nebo třeba na zámku. Ale moc nevěřím, že by měl někdo zájem ji vystavovat. Byla by to zřejmě docela nákladná záležitost,“ uzavřel jednasedmdesá­tiletý muž.