Boskovickou brázdou se už v pradávných dobách táhla stezka spojující Moravu a Čechy. Dařilo se tam zemědělství i průmyslu. Jedním z podniků, který vyrostl nedaleko řeky Svitavy, vodní tepny Boskovické brázdy, byla také šamotka v Rájci-Jestřebí, která funguje od roku 1908. Její historii přibližuje další díl seriálu o tradičních podnicích Blanenska.

O rozvoj průmyslu se v Rájci zasadil především František Hugo Salm. „Ačkoliv jeho potomci už tak snaživí nebyli, průmyslová tradice se v Rájci udržela,“ napsal ve výroční brožuře ke stoletému výročí založení rájecké šamotky Zeno Čižmář.

Na začátku dvacátého století se o záchranu průmyslových provozoven zasloužil právní zástupce panství Salmů, Vojtěch Šternberk. „Právě za jeho éry se v roce 1908 tradice rájecké šamotky zrodila,“ zdůraznil Čižmář. Jádrem vznikající továrny byla kruhová pec o šesti komorách. Prvním správcem čerstvě vznikající cihelny byl Stanislav Schmalz. Továrna měla v té době asi sedmdesát zaměstnanců.

Hlínu dělníci zpočátku získávali především z blízkého okolí. V šamotce se pálily obyčejné cihly, drenážní trubky, dlaždice nebo se tam vyráběla kameninová koryta a žlaby. Postupně se ale stále více využívalo regionálních zásob lupkových jílů, písku a kaolinu. „První zmínka o šamotových cihlách pochází z roku 1909,“ popsal Čižmář. Už tehdy se bez nich neobešly slévárny, hutě, sklárny a další podniky.

Výrobu v šamotce nezastavila ani první světová válka. Odvedené muže nahradily ženy. V provozu ale panovaly velmi těžké pracovní podmínky. „Chybělo tam sociální zařízení nebo pitná voda,“ vylíčil Čižmář. Po převratu v roce 1918 se situace mírně zlepšila. Lidé už pracovali místo dvanácti jen osm hodin denně.

Historicky největší zakázka šamotky se paradoxně uskutečnila ve třicátých letech dvacátého století. Mezi roky 1931 až 1932 odjelo z Rájce do Sovětského svazu 250 vagónů klasických šamotových cihel. Zásilka tak tvořila pětinu roční produkce podniku.

V době protektorátu počet zaměstnanců výrazně klesl. „Motory keramických strojů se podařilo před postupujícím Wehrmachtem ukrýt jen díky zazdění továrny,“ popsal Čižmář. Když Rájec v roce 1945 osvobodila rumunská armáda, proměnily se průmyslové pece v šamotce v provizorní pekárnu na chleba. Jídlo dostávali spojenci, ale i zajatci v provizorních táborech, které vznikly na zámku a v sousedství šamotky. Kvůli špatným podmínkám v táborech však Rájec těsně po skončení války zasáhla tyfová epidemie. Obec i továrna se tak ocitly v karanténě.

#nahled|https://g.denik.cz/67/66/samotka_rajec_jestrebi_samotka_blanensko___denik-galerie.jpg|https://g.denik.cz/67/66/samotka_rajec_jestrebi_samotka_blanensko__.jpg|Podnik úspěšně překonal celosvětové krize i obě světové války. V roce 1945 se v továrně místo šamotu dokonce vyráběl i chleba.#

V roce 1945 byla šamotka znárodněna a přejmenována na Moravské závody kaolinové a hlinné se sídlem v Blansku. K závodu byly postupně přidruženy i další zkonfiskované podniky a následně sloučeny do podoby národního podniku Moravské keramické závody se sídlem v Brně. O čtyři roky později pohltil dvoupatrovou budovu šamotky požár. I přes zásah sedmadvaceti hasičských vozů budova shořela i se stroji.

V padesátých letech i letech následujících šamotka procházela opravami. Modernizace vyvrcholila v roce 1961 slavnostním zažehnutím tunelové pece, která nahradila starou kruhovou pec. V roce 1971 byla šamotka plynofikována. Od roku 1978 se stala součástí národního podniku Moravské šamotové a lupkové závody ve Velkých Opatovicích. Po roce 1989 se podnik osamostatnil a pod názvem Moravské keramické závody se o dva roky později stal akciovou společností.

Dnes je rájecká šamotka jedním ze závodů akciové společnosti Seeif Ceramic, která se zabývá výrobou žárovzdorných materiálů, šamotových výrobků a keramických hmot. Vznikla v roce 2009 sloučením tří výrobních podniků. Ostravského Keravitu, kadaňského Reframa a Moravských keramických závodů v Rájci-Jestřebí.

JANA NAVRÁTILOVÁ