„My, všichni výborové obce blanenské, zvolili jsme dnes jednohlasně za čestné měšťany našeho městyse Blanska naše horlivé národovce a sice pány Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra, Františka Braunera, Leopolda Klaudiho, Aloise Pražáka a Františka Řezáče. Sláva těmto horlitelům pro dobro a blaho našeho slovanského národa! Sláva jim!“ Byla to zároveň první udělená čestná občanství v historii Blanska.

Rodák z Hodslavic

Nejvýznamnějším z této oceněné skupiny poslanců byl rozhodně František Palacký (14. června 1798 – 26. května 1876). Narodil se v rodině evangelického učitele a kazatele v Hodslavicích u Nového Jičína. Studoval na latinské evangelické škole v Trenčíně a na evangelickém lyceu v Bratislavě, které ukončil v roce 1818. Pracoval jako učitel ve šlechtických rodinách. V roce 1823 se přestěhoval do Prahy. Tam vedl Časopis českého muzea a v roce 1831 byl jmenován historiografem Českého království.

Jeho nejvýznamnějším dílem jsou Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě, které sahaly do roku 1526. Dílo vyšlo v letech 1836–1842 nejprve německy a potom v pěti dílech česky. Již roku 1847 byl Palacký za své zásluhy ve vědě jmenován mezi prvními členy Akademie věd ve Vídni.

V revolučním roce 1848 se stal i politickým představitelem českého národa, i když spíše jeho uvážlivého a konzervativnějšího křídla. Proklamoval nutnost zachování Rakouska, ale zároveň prosazoval jeho federalizaci. Propagoval spolupráci slovanských národů v rámci Rakouska. Byl považován za vůdce českých poslanců na zasedání Ústavodárného sněmu ve Vídni a později v Kroměříži. Po potlačení revoluce se stáhl z veřejného života a věnoval se opět historii.

Po uvolnění bachovského absolutismu byl jmenován členem panské sněmovny, ale v politickém vedení národního a později staročeského tábora jej stále více nahrazoval jeho stoupenec a zeť F. L. Rieger. Neúspěch při prosazování českého státoprávního programu v následujícím období, obavy z centralismu nebo dualismu v budoucím možném uspořádání říše vedly Palackého ke zveřejnění myšlenek v sérii článků publikovaných později souhrnně pod názvem Idea státu rakouského (1865).

Pouť do Moskvy

Tento spis stejně jako pozdější Doslov k Radhostu (neboli tzv. politická závěť z roku 1872) vyjadřují nejen vlastní politickou koncepci, ale především zklamání nad postavením národů v monarchii a nad nepochopením jejich potřeb a tužeb. Rakousko-uherské vyrovnání roku 1867 jen potvrdilo Palackého obavy. Zúčastnil se vzdoroakce – pouti do Moskvy, která však nesplnila očekávání.

Až do své smrti byl František Palacký kategorickým stoupencem pasivního odporu vůči říšské radě i zemskému sněmu (čeští poslanci opustili říšskou radu roku 1863). Zemřel v Praze, kde se jeho pohřeb stal mohutnou českou národní manifestací. Jeho koncepce dějin ovlivnila další generace historiků a politiků.

JINDŘICH ČELADÍN
Autor pracuje v Muzeu Blansko