Po třiceti letech prodal těžební povolení Eduardu Gessnerovi z Mohelnice. Ten rozšířil výrobu a v roce 1885 založil společnost Gessner a Pohl. O sedm let později firma otevřela jeden z nejvýznamnějších podniků v regionu. Továrnu na žáruvzdorné výrobky, šamotové kameny a malty ve Velkých Opatovicích.

„Šamotka měla tři oddělení: pece, mlýny a cihlovky,“ napsal v knize Vyprávění o Velkých Opatovicích Zdeněk Budín. Surový žáruvzdorný i pálený jíl se včetně dalších surovin zpracovával ve dvou kulových mlýnech, kde se směs rozdrtila na malé kousky. Po namočení a odležení se z jílu pomocí lisů zvaných cihlovky připravovaly polotovary, které se v dřevěných formách tvarovaly ručně. „Pohon zařízení obstarával parní stroj,“ přiblížil výrobu Zdeněk Budín.

V továrně se v té době vyráběly především šamotové cihly, a to v šesti jakostech. „Na každé cihle byla vyražena značka z písmen G a P, hornického znaku a jednoho až tří křížků. Ty označovaly stupeň žáruvzdornosti,“ napsal Budín.

Na začátku července 1894 vydala společnost Gessner a Pohl pro své zaměstnance Pracovní řád, který schvalovalo Císařsko-královské okresní hejtmanství v Moravské Třebové. Německý text doplňoval stručný český překlad. Byl ale nekvalitní, psaný s pravopisnými chybami a německým slovosledem. V dokumentu majitelé podrobně vymezili pracovní podmínky zaměstnanců. Ještě téhož roku okresní hejtmanství schválilo i dodatek řádu, který pojednával o pracích povolených v neděli.

Hořáky do kamen

V roce 1913 firma Gessner a Pohl továrnu prodává i s přilehlými doly akciové společnosti Západočeské továrny kaolinové a šamotové a. s. v Praze. V té době měla opatovická šamotka sto sedmnáct dělníků a šest úředníků. „Ředitelem závodu se stal Stanislav Schmalz, který továrnu proslavil v zahraničí. Vyráběl hořáky do plynových kamen, které se vyvážely do USA,“ upřesnil Budín.

V době první světové války dohlíželi na šamotovou výrobu ve Velkých Opatovicích vojáci. Rok po válce skončila hlavní tovární budova v plamenech. Oheň, který se hasiči snažili zlikvidovat tři dny, zničil téměř celou fabriku. Do roka však šamotka začala vyrábět znovu.

Další ránou byla ale hospodářská krize, která ve třicátých letech postihla průmyslové podniky po celém světě. Majitelé museli kvůli nedostatku objednávek omezit výrobu. „Lidé pracovali jen čtyři až pět dní v týdnu a asi dvě třetiny zaměstnanců majitelé továrny propustili,“ poznamenal Budín. Po hospodářské krizi se začalo majitelům továrny opět dařit. „Za druhé světové války se v továrně vyráběly nejkvalitnější šamotové kameny,“ vysvětlil ve své knize Budín.

V roce 1945 byl ve fabrice ustaven závodní revoluční výbor. Ten postupně zbavil pravomocí ředitele Schmalze i vedoucí pracovníky. V roce 1948 se opatovická šamotka stává součástí Moravskoslezských keramických závodů. Sjednocení vedlo k centralizaci těžby i výroby na moravskoslezském území. Mezi léty 1960–1965 se šamotka modernizovala. Po rekonstrukci se stala největším výrobcem šamotového zboží ve střední Evropě.

Změna názvu

V šedesátých letech vzniklo nedaleko továrny odborné učiliště, zdravotní středisko nebo mateřská škola. Po revoluci ale začala výroba v šamotce klesat. Kromě převodu na akciovou společnost se továrna musela vypořádat na trhu s velkou konkurencí. V roce 2001 více jak šedesátiletý název Moravské šamotové a lupkové závody Velké Opatovice mizí. Šamotka se stává součástí mezinárodní skupiny a dostává jméno P-D Refractories CZ a. s.

JANA NAVRÁTILOVÁ