S manufakturním potiskováním plátna a s dovozem indiga se od 17. století rozvíjí ve venkovských oblastech tisk – modrotisk. Jeho obliba vzrostla hlavně v 19. století, kdy se v Čechách a na Moravě začala rozšiřovat technika barvení s rezervačním tiskem.

Modrotisk má svoji tradici na Moravě dodnes. Stále zde existují dvě dílny Olešnice a Strážnice, ve kterých barvíři tuto starou techniku dodržují a využívají. Nejdelší tradici má rodina Danzingerů z Olešnice na Moravě, která techniku vzniku modrotisku používá již od roku 1849. Pradědeček Jiřího Danzingera si v tomto roce otevřel v Olešnici vlastní dílnu, ve které dnes pracuje desátá generace řemeslných umělců Danzingerů. V Olešnici se v minulosti hojně pěstoval len a tím pádem i vyrábělo plátno. Je pochopitelné, že v této lokalitě museli pracovat také barvíři.

Jiří Danzinger se narodil v roce 1952 a po vyučení tiskařem ve Školském ústavu lidové umělecké výroby v Praze se mohl plně věnovat rodinnému řemeslu v otcově dílně. Spolu s manželkou Jaroslavou pokračují v tradici modrotisku. Rozšiřují svůj výrobní sortiment stále s průvodními znaky lidových tradic a řemesla.

Od roku 2001 uděluje ministr kultury České republiky každoročně vybraným lidovým výrobcům titul Nositel lidových řemesel. Jedná se o českou verzi projektu UNESCO, nazvaného Žijící lidské poklady. Titul je udělován u příležitosti zahájení Dnů evropského dědictví, pořádaného Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska. Titul Nositel lidových řemesel obdržel v roce 2002 i Jiří Danzinger.

V současné době rodinnou štafetu výroby modrotisku převzal syn Jiří. Jiří Danzinger mladší se narodil v roce 1980, vyučil se textilním tiskařem a je desátým pokračovatelem uměleckého řemesla rodiny Danzingerů.

Výrobky z modrotisku (ubrusy, prostírky, šátky, polštáře…) rodu Danzingerů znají lidé nejen z galerií, ale také z prodejen lidového umění u nás i v zahraničí. Originální dílna Danzingerů dnes tradičním postupem vyrábí více než devadesát produktů a přibližně sto vzorů metráže včetně fěrtochů (zástěr).

PAVEL SVOBODA (autor je galerista)

Starodávné řemeslo stále žije. V Olešnici

Olešnice – Tradice modrotisku nezanikla. V Olešnici dávné řemeslo drží rodina Danzingerů. Již od roku 1849.

Po stopách modrotisku. S manufakturním potiskováním plátna a s dovozem indiga se od 17. století rozvíjí ve venkovských oblastech tisk – modrotisk. Jeho obliba vzrostla hlavně v 19. století, kdy se v Čechách a na Moravě začala rozšiřovat technika barvení s rezervačním tiskem.

Pracovní postup. Na naškrobené plátno se dřevěnými formami nanáší rezerva, pap (směs kaolínu a arabské gumy), která zabraňovala přístupu barvy. Zaschnuté plátno se několikrát ponořilo do studené barvící lázně tzv. kýpy. Ta se připravovala z indiga (bezbarvé šťávy obsažené v pletivech rostlin indigofera z východní Indie, která se ve styku s kyslíkem zabarvuje na modro), vápna, zelené skalice a jiných příměsí.

Střežené tajemství. Přesné složení přísad je pečlivě střeženým tajemstvím. Barvíři ho předávají jen svým následníkům, protože bylo výsledkem mnohaleté praxe. Plátno se pak máchá v octové vodě a suší na vzduchu. Původně se barvilo lněné plátno, později se začalo používat bavlněné, které je jemnější.

Tisk ornamentů. Ornamenty se tisknou pomocí forem, které se dědí z generace na generaci. Formy jsou již po staletí vyráběné formštekry. Ti nabídli svoje kreslené vzory, ze kterých si potom barvíř vybral ten, který formštekři převedli do formy. Dřívější výroba forem se prováděla z tvrdého dřeva (hrušně, švestky). Později jemnější až filigránské vzory z kovu .

Modrotisk na Olešnicku. Pro oblast Olešnicka byly vytvářeny květinové vzory, girlandy a květinové vázy. V šedesátých letech využívala olešnická dílna ruční nanášení vzorů (rezerva se nanáší na plátno přes šablony metličkou, houbou a štětcem). Tato metoda byla značně náročná a neujala se.