Dnes studuje taneční choreografii na HAMU v Praze a tancem se nejen živí. Helena Šťávová tancem žije. Na taneční konzervatoř Duncan Centre narazila náhodou, když přemýšlela, jakým směrem se vydá po základní škole. Do té doby prošla vším od gymnastiky přes aerobik až po disko a hip-hop. Klasický tanec na umělecké škole ji však minul.

„Vůbec jsem netušila, do čeho jdu, co mě čeká. Představovala jsem si něco jako pantomimu. A když jsem jela na přijímací zkoušky na konzervatoř, ani jsem nevěděla, jaké oblečení je tam vhodné,“ vzpomíná sympatická jednadvacetiletá dívka na své první setkání s profesionálním tancem. Absolvovala ho v úboru, ve kterém chodila na hodiny aerobiku. Sice byla jediná „nebaletka“, ale překvapivě hladce prošla všemi koly přijímaček. A tak začala její taneční kariéra.

Znázornit prostor

Dramatická konzervatoř Duncan centre se hlásí k odkazu Američanky Isadory Duncan, taneční reformátorky dvacátého století. Ta ignorovala zavedená pravidla, odložila baletní špičky a prosadila nový směr tance založený na lehkosti, motivech a pocitech. „Čerpá z moderního tance, snaží se však o abstraktnější pojetí, o ztvárnění emocí,“ objasňuje Helena a přiznává, že začátky byly pro ni hrozné. „Po roce jsem dokonce uvažovala o tom, že odejdu. Bylo to nejen fyzicky, ale i psychicky velmi náročné. Pracovali jsme pod nepřetržitým tlakem, každý učitel se snažil z nás dostat co nejvíce, bylo to hrozně stresující. Navíc mi všichni říkali ať necvičím, ale tancuji,“ vzpomíná drobná brunetka. Dnes je ráda, že na konzervatoři zůstala. „Z ničeho nic přišel obrat. Všechno začalo fungovat a já najednou zjistila, jak neskutečně mě to baví.“

Už tehdy si začala Helena pohrávat s myšlenkou, že by se zaměřila na choreografii. „Trochu nás k tomu vedli. Zadali nám téma s názvem Prostor a my jsme ho museli nějak znázornit, ať už jsme předváděli něco abstraktního, nebo si to zúžili třeba na prostor tunelu,“ popisuje své první choreografické zkušenosti. Definitivní rozhodnutí pro tento směr padlo rok po maturitě, v pátém ročníku na konzervatoři. „Čekal mě poslední rok a absolutorium. Tehdy jsem si uvědomila, že ještě nechci skončit, a tak jsem si podala přihlášku na HAMU,“ vypráví a přiznává, že ji překvapilo, když mezi jmény přijatých studentů objevila i to své.

Na špičky ne

Až na vysoké se přestala cítit mezi ostatními tanečníky méněcenná. „Když jsem studovala konzervatoř Duncan, studenti klasických konzervatoří se na nás dívali spatra. My jsme například hodně pracovali se zemí. Takzvaný „work floor“ je založený na tom, že tanečník při pohybu intenzivně vnímá zem celými chodidly. Oni tomu říkali plazení se po zemi,“ poznamenává ironicky. Vysoká škola je podle ní mnohem otevřenější novým směrům. „Trochu se uvolňují ty zaběhlé normy a postupy a poslední dobou se dost prosazuje taneční divadlo,“ pochvaluje si poměry na současné škole.

Její maminka prý však stále lituje, že ji jako malou přece jen neposlala do základní umělecké školy na klasický tanec. „Já to teď ale vnímám úplně jinak. Sice se nepostavím na baletní špičky, nezvednu nohu tak vysoko, ale jinak jsem v mnohém napřed. Díky tomu, že jsem vyzkoušela tolik odlišných stylů, je mohu nějakým způsobem využít,“ vysvětluje, proč je v tomto smyslu mnohem méně omezená, než ostatní tanečníci i choreografové.

To, že nyní studuje choreografii ještě neznamená, že definitivně končí s tancem samotným. „Stále aktivně tancuji, ať už u začínajících nebo již zavedených choreografů. Například u autorky, která vyhrála cenu Sazky za choreografii,“ vysvětluje. Choreografie jí naopak vyhovuje v tom, že uspokojuje její potřebu volnosti. „Tvořím tak, že si představuji nějaký základ, tvar, obrys, ale ne přesné pozice. Ty doplní tanečníci,“ vypráví talentovaná choreografka, jenž má před sebou půlroční studium na taneční škole v portugalském Lisabonu.

Za velkou louží

Přitom se před pár dny vrátila z tříměsíčního angažmá v Argentině. „Vyhrála jsem konkurz do Černého divadla Jiřího Srnce. Hrají v něm herci v bílém oblečení společně s „neviditelnými“ herci v černém, kteří ovládají například předměty létající vzduchem,“ objasňuje Helena, která s iluzionistickým souborem odehrála v Jižní Americe třiačtyřicet představení.

Talentovaná dívka z Dolní Lhoty u Blanska má vedle zahraničních festivalů a soutěží za sebou šňůru představení po českých a moravských městech i vystoupení na mezinárodním festivalu Tanec Praha. Na jaro připravuje velkou veřejnou prezentaci vlastní choreografie v Tanečním divadle Ponec. To je však teprve začátek. „Věřím, že talent mám, ale nemohu říct, že už bych něco dokázala. Pořád to ještě může být lepší,“ uzavírá skromně.