Na začátku devadesátých let se ani před lokálem, kde kvůli kouři nebylo vidět na druhou stranu místnosti, nikdo nepozastavoval. Vsakoval se do vlněných svetrů, pronikal do očí i písňových textů. Vznikaly hity jako Tyhlety cigára kouřil můj strýc od punkového Visacího zámku nebo Já strašně moc kouřím od rockerů Fousatej hat. Právě cigaretám, oblíbeným i zatracovaným, se věnuje další díl seriálu Rovnosti Letní retro.

Své si v mládí odkouřil i známý znojemský písničkář a básník Milan Smrčka zvaný Záviš. „Kouřil jsem startky bez filtru. To jsem ještě chodil do základní školy a neměl prachy. Pak jsem kupoval Sparty, což bylo nedostatkové zboží, prodávaly se jako podpultovka za deset korun, jinak stály osm," vzpomíná dnes již osmapadesátiletý umělec.

Cigarety ale rozhodně nebyly jen výsadou umělců. „Kouřit se mohlo v podstatě všude, v restauracích i kancelářích. To až ke konci osmdesátých let se objevily kuřárny a různá omezení," upozorňuje sedmdesátiletá Břeclavanka Marta Strušková.

Před revolucí naplno propadl cigaretám například také Radoslav Gryc, který pochází z Radslavic na Vyškovsku. „V době, kdy jsem pracoval ve vyšší funkci jednoho podniku, jsem na poradách vykouřil obrovské množství cigaret. Na dlouhém stole jsem měl asi pět popelníků a v každém jednu zapálenou. Jak jsem přecházel z místa na místo, potahoval jsem vždy z té, která byla nejblíže," usmívá se.

Prý vykouřil i několik balíčků denně. „Nejčastěji značku Mars, ta byla hodně populární. Asi před dvaceti lety jsem však ze dne na den přestal, kvůli zdravotním problémům," vzpomíná Gryc.

Výběr značek byl ale mnohem pestřejší. „Od mládí jsem vyzkoušel různé cigarety. Za socialismu jsme kouřili třeba Detvy, ty byly asi nejlevnější a docela mi chutnaly. Jinak byly k dostání například Lipa, Sparty nebo Startky. Ty jsem si kupoval nejčastěji a možná ze zvyku jsem jim zůstal věrný dodnes. I když vím, že už je výběr mnohem širší a dají se koupit i lepší cigarety," uvažuje osmašedesátiletý Josef Říha z Blanska.

Právě nedostatkové Sparty ve tvrdém obalu se ale nedaly sehnat jen tak. „Trafikanti je schovávali pro své známé do novin a prodávali je jako balíček dvě v jednom. Platil se za ně bakšiš pro trafikanta navíc," vypráví Jaroslav Čáp.

Připomíná i nejlidovější cigarety Clea a Letky. „Štiplavé, strašné a někdy i se zeleným tabákem uvnitř pak byly bulharské BT," směje se Brňan.

Bulharské cigarety ale nebyly jediné zahraniční k mání. „Od rodiny z Ukrajiny se k nám dostaly Trojky, na kterých bylo vyobrazené trojspřeží. Když jsem byl starší, přivezl strýc také cigarety, které měly přes třetinu své délky tlustý filtr a daly se tak kouřit i v palčácích," vzpomíná František Blatný.

Cigarety tajně kradl rodičům, protože v trafice mu je nechtěli bez pomoci někoho staršího prodat. „Museli jsme je pak držet v přehnuté větvičce, aby nám od nich nesmrděly prsty. Po kouření jsme také v dlaních mnuli květy šeříku nebo všeho, co zrovna rostlo, aby to přebylo zápach," popisuje Blatný.

V šestnácti letech už pro cigarety do kiosku mohl. „Trafikantka totiž hrozila, že přestane prodávat otcovy oblíbené partyzánky, protože je už nikdo nekouří. Dovolil jí tedy, že je může prodávat i mně, aby stoupla poptávka," přidává další historku.

Jeho kamarád naopak od kouření s přibývajícím časem upustil. „Kvůli kocovinám nešly dohromady s alkoholem, který dostal přednost," vysvětluje Josef Jaroš. Věčně načichlé oblečení navíc špatně nesla jeho matka. „Snažila se mě všemi možnými způsoby přesvědčit, abych přestal. Dodnes si pamatuji, jak jsem ráno našel otevřené vydání Rychlých šípů na straně, kde Mirek Dušín říká: „Nikdy není příliš pozdě! Nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík!"