Chlouby Jožky Černého: Pařez, jawy a trabant

Černý se vyučil jako mechanik šicích strojů. Podle svých slov má k technice kladný vztah už od dětských let. „Hlavně motory mě baví celý život. Radši budu celý od šmíru, než kopat někde na zahrádce," směje se ve své malé dílně na dvoře. „Tady si čistím hlavu. Vydržím tu hodně dlouho, i manželka mě v tom podporuje," vypráví.

A hned ukazuje své veteránské kousky. Dvě jawy dvě stě padesátky jednu černo-šedou cestovní verzi a druhou bílo-červenou sportovní. „Kdo ji měl, byl borec. Byl to bič na kocoury. Na tu dobu šlo o vynikající stroje," vzpomíná při pohledu na legendární mašiny.

Šrot od Kostrhuna

Nejnovější přírůstek do sbírky je pionýr zvaný Pařez. Padesátka. „Toho jsme společně s vnukem Sašou, který mi pomáhá, dávali dohromady na přelomu roku. Tři stroje byly původně šrot, který jsme přivezli. Jeden od bratra spisovatele Jana Kostrhuna. Co šlo použít, to jsme vyčistili a zachránili, další věci jsme museli shánět. Vše, až na opravdu odborné práce, jako je lakování, jsem si dělal s vnukem sám," přibližuje známý zpěvák.

Teď jsou všechny tři motorky pojízdné, v perfektním stavu. Černý na nich občas vyjede po polních cestách v okolí, i na dvěstěpadesátku si ve svých dvaasedmdesáti letech troufne. Potíž je ale v tom, že ani na jednom ze strojů nemá platnou registrační značku. „Doklady se ztratily, jsou vyřazené z evidence. Na kontrole mi řekli, že bych bez problémů prošel. Získat značku je ale problém, jedině přes veterán klub, kde si z toho udělali byznys," krčí rameny.

Na motorky si tak nechal vyrobit alespoň značky Pipena 1 až 3, podle své přezdívky, kterou zdědil po rodičích. A ke které se s úsměvem hlásí. Rozvětvenou rodinu Černých tak nazval soused statkář, kterému se občas ztratilo pár slepic nebo kuřat.

To s trabantem, kterého před pár lety také vypiplal z vraku, na silnici může. Legálně. „Dostal jsem ho od známého i s papíry. Celé auto jsem rozebral a dal se do práce. Až bylo za čtyři měsíce všechno hotové, jeli jsme ho starému pánovi představit. Chodil kolem, hladil ho a plakal. A pak šel a ukázal mi hromadu originálních dílů, z nichž mnohé jsem pracně sháněl přes internet," usmívá se Černý.

S náhradními díly mu pomáhal i jeho jmenovec František Černý ze skupiny Čechomor, který má ve Svitavách prodejnu zaměřenou právě na trabanty.

Nejde? Neexistuje

S legendárním východoněmeckým autem vyráží na veteránské srazy, nákupy i výlety. „Když je pěkně, objedeme se ženou třeba Pálavu. I vnoučata říkají: Dědo, pojedeme trabantem. Je to dnes rarita, dvoutakt. Mám z něho radost. Lidé ho obdivují, mávají na mě a ukazují palec nahoru," popisuje král moravských lidových písní.

Kromě domácí péče „proklepává" čas od času svého trabanta i v jednom z břeclavských autoservisů. „Nechám ho zvednout nahoru, abych mohl vše zkontrolovat. Jinak si ale do servisu jezdím hlavně odpočinout a podívat se, jak jde klukům práce pěkně od ruky," směje se Černý, který na koncerty vyráží dvanáct let starým mercedesem. „Dneska je všude elektronika, počítače a to už není ono. Navíc lidé všechno berou jako samozřejmost. Já jsem zažil dobu, kdy si věcí víc vážili. Jezdit v mercedesu, to byl pro nás nesplnitelný sen," srovnává.

Jak přiznává, oživovat staré motorky a auta je pěkný, ale docela drahý koníček. „Ctím jedno pravidlo. Neexis-tuje, že něco nejde," přibližuje svůj přístup k veteránům.

DALŠÍ DÍLY SI PŘEČTETE VE ČTVRTEČNÍM VYDÁNÍ DENÍKU ROVNOST.