Sál Dělnického domu byl zcela zaplněn a soudě podle ohlasů tehdejších diváků připravený program se líbil. Úvodní slovo měl, kromě tehdejšího starosty města Blanska Miroslava Vykydala a generálního ředitele ČKD Blansko Josefa Bednáře, spisovatel a pedagog Antonín Přidal. Ten v průběhu večera také debatoval s autorem ceny, sochařem a sklářem Valérem Kováčem. Reprezentační vzpomínkovou publikaci k prvnímu udělení ceny připravil Ludvík Kundera. Tisk graficky upravila Irma Charvátová a byl dílem tiskárny Městského úřadu v Blansku.

Prvními laureáty Ceny města Blanska za kulturu se v tomto roce stali Richard Polanský, Blanenské divadlo, Jiří Polášek a Smíšený pěvecký sbor Rastislav.

Richard Polanský (1902–1991) dostal ocenění až in memoriam. Za celoživotní dílo, především v oblasti divadla. Cenu převzala jeho dcera, herečka Vladuna Polanská– Kubastová (1931–2006).

Richard Polanský vstoupil na divadelní prkna jako dítě v roce 1910, a to v dětských představeních v Rosicích, v Zastávce a v Říčanech. Od roku 1924 se začal objevovat na prknech blanenského ochotnického divadla, a to v sokolském kroužku. Uplatňoval se nejen jako herec a režisér, ale navrhoval také scény, a nejen navrhoval, přímo je vyráběl.

Soupis jeho práce jen z let 1927–1938 je impozantní. Hrál v sedmdesáti hrách, režíroval jich dvaadvacet a scénu vytvořil pro šestatřicet inscenací. Nejvíce utkvěly lidem v paměti tři inscenace. Hra Jánošík z roku 1932, kterou navštívil její autor, Jiří Mahen. Událostí pro celé Blanensko bylo uvedení hry Langrovy Jízdní hlídky před druhou světovou válkou a třetím představením byla Čapkova Bílá nemoc, v níž hrál Richard Polanský Maršála.

Po zákazu činnosti Sokola a obsazení sokolovny pokračoval v divadelnické práci v Dělnickém domě. Kolem divadla zaměstnal i manželku, absolvovala všechny zkoušky jako nápověda. A šila kostýmy. Dcera Vladuna na blanenských prknech debutovala a dlouhá léta hrála se svým mužem Hynkem Kubastou ve Zlíně. Richar Polanský odchází v roce 1962 do důchodu, ale je stále aktivní. V roce 1982 přebírá medaili Františka Halase. Umírá v roce 1991.

Blanenské divadlo vzniká záhy po založení tělocvičné jednoty Sokol v Blansku. Zprvu se hraje v hotelu U Placáků (později hotel Ježek). O divadlo v Blansku se nestarala jen činohra. Pilně pracoval i operetní soubor, rekordních osmnáct repríz mělo představení U svatého Antoníčka. Dodnes se vzpomíná na představení pro děti. Představitelé Kašpárka a Šmidry se těšili opravdové popularitě. Ladem neležela ani poezie. Na recitačních večerech dominoval Jiří Wolker, ale na své si přišli i klasici – Erben, Neruda, Bezruč a jiní.

V roce 1918 dochází k bohatému rozvoji ochotnického hnutí. Pomineme-li krátkodobé pokusy, pracují v Blansku tři soubory ve třech prostorách: v Dělnickém domě, v Katolickém domě a divadlo Sokola hraje v hotelu U Ježků. Po otevření sokolovny (1921) se blanenské divadelnictví bohatě rozvíjí. Od roku 1927 do roku 1938 mělo 151 premiér s 84 reprízami (1929 – Maryša, 1930 – RUR, 1932 – Princezna Pampeliška, Mahenův Jánošík se hrál třikrát, 1936 – Jízdní hlídka, 1937 – Zeyerova Doňa Sanča a Čapkova Bílá nemoc). Od roku 1938 se za ztížených předválečných a válečných podmínek uskutečnilo ještě čtrnáct premiér. V únoru 1941 se na jevišti sokolovny hraje poslední inscenace Červený mlýn Viléma Wernera.

V letech 1947–1948 divadelní odbor Sokola uvedl jedenáct her. V letech 1949–1955 spadá divadlo víceméně pod závodní klub Metry Blansko. S příchodem mladších divadelníků, zvláště Jiřího Poláška, dostává bývalý sokolský soubor vlastní tvář, která se rychle vyhraňuje (1955 – Čapek, Matka, 1956 – Nezval, Manon Lescaut, 1957 – Goldini Sluha dvou pánů, 1960 – Leonov, Zlatý kočár, 1963 – Suchý-Šlitr, Jonáš a tingltangl).

Od roku 1963 do roku 1970 dochází k osmileté přetržce. Boje s cenzurou o každé slůvko, zvláště pak o každé jméno, unaví i relativně mladý soubor. V roce 1971 je uvedena hra z dílny Voskovce, Wericha a Ježka Caesar. V letech 1972–1983 se v uvážlivém sledu střídá ruská klasika (i soudobost) s dalšími hrami Osvobozeného divadla a se Suchým a Šlitrem, s Čapky, s Nezvalem a Hrabalem i s původním českým muzikálem Nejkrásnější válka.

Čtyři vrcholy

V letech 1984–1993 předvedlo divadlo čtyři špičkové inscenace. Krátce před listopadem 1989 byl uveden skoro symbolicky Majakovskij, Příliš horká lázeň. V roce 1990 přišel Voltaire a v roce 1992 se opět blanenské divadlo vrací k Jiřímu Suchému. Uplynulo již dvacet let od prvního předání Ceny města Blanska za kultury a blanenské divadlo pod vedením Jiřího Poláška stále tvoří, vymýšlí, realizuje a žije. Kéž vytrvá.

Literatura: katalog Cena města Blanska za kulturu, 1993. Zpravodaj města Blanska, 1993, Týden u nás, 1993, internet

Příště: laureát Ceny města Blanska za kulturu 1993  – Jiří Polášek, laureát Ceny města Blanska za kulturu 1993 – Smíšený pěvecký sbor Rastislav

PAVEL SVOBODA