Především socha Apollóna Belvedérského se ve své monumentálnosti vyrovnala plastice Diany z Versailles, o které jsme psali v minulém díle seriálu.

Plastika Apollóna Belvedérského, někdy nazývaná Apollón z Pýthie, je původně antická mramorová socha. Již od poloviny 18. století ji odborníci považovali za jedno z největších sochařských děl antiky. Estetickou dokonalostí okouzlila mnohé Evropany a především v době neoklasicismu měla velký vliv na soudobé sochařství.

Socha zobrazuje řeckého boha Apollóna, který svými šípy zabíjí v Delfách draka Pýthóna. Celá postava je nahá, kromě chlamysu, jenž má přehozený přes levé rameno a na zádech nese toulec. Socha pochází kolem roku 120 až 140 po Kristu. Stejně jako u sochy Diany z Versailles je velmi pravděpodoné, že se jedná o kopii bronzové sochy řeckého umělce Leochara, někdy z období kolem roku 340 před Kristem.

Socha získala jméno podle svého umístění v Cortile del Belvedere, což je nádvoří v Belvedéru, které je součástí vatikánských muzeí. Objevení sochy se datuje k roku 1489 a mělo k němu dojít v italském městě Anzio nebo v Grottaferratě. Obě města se nacházejí jižně od Říma.

Dílo poté koupil papež Julius II. Sochy se posléze ujal Michelangelův žák Giovanni Angelo Montorsoli (1506–1563), jenž ji opravil a doplnil chybějící části. Jak jsme již zmínili, socha Apollóna Belvederského se proslavila v polovině 18. století, nemalou zásluhu na tom měl německý historik umění a archeolog Johann Joachim Winckelmann (1717–1768), který ji označil za příklad dokonalosti řeckého ideálu krásy. S tím souhlasili i básníci jako Goethe, Schiller či Byron. V roce 1796si ji při svém italském tažení odvezl Napoleon do Francie, kde byla až do roku součástí sbírek v Louvru. Zpět do Vatikánu se socha vrátila v roce 1815.

Do Salmovy sbírky

Hugo František Salm-Reifferscheidt toužil mít Apollóna Belvéderského ve svých sbírkách. Jedním z podnětů bylo i to, že si starohrabě přečetl Winckelmannovo pojednání o tomto skvostu. Model nakonec získal od známého rakouského sochaře Franze Antona von Zaunera (1746–1822).

Franz Anton Zauner byl zástupcem raného klasicismu. Zauner nejdříve studoval ve Vídni, když v letech 1777 –1781 získal díky hraběti Johannovi Freisovi římské stipendium. V římském ateliéru německého sochaře Alexandra Trippla začal s replikováním antických soch. Jako ukázku své pracovitosti poslal do Vídně sádrovou sochu Apollóna Belvedérského, kterou umístili v sále vídeňské Akademie věd. Dílo se později ztratilo a jeho podoba se zachovala pouze díky modelu, který Zauner vytvořil pro odlévání v blanenských salmovských železárnách.

V blanenských železárnách se odléval ještě jeden druh řeckého boha Apollóna. Plastika Apollón Medicejský nebo Apollino. Socha Apollóna Medicejského pochází taktéž z hélenistického období a pravděpodobně se jedná o dílo řecké sochaře Praxitela, jelikož socha velice připomíná jiné jeho dílo – sochu Afrodity z Knidu vytvořenou kolem roku 360 před Kristem. Socha byla nalezena v Římě a dostala se nejdříve do sbírky rodiny Borghese a následně do medicejských sbírek ve Ville Medici. V současné době se plastika Apollóna Medicejského nachází ve florentské galerii Galleria degli Uffizi, kde ji restauroval italský neoklasicistní sochař Lorenzo Bartolini (1777–1850).

Není úplně jasné, jak se model sochy dostal do rukou starohraběte Salma. Pravděpodobně ho v roce 1817 koupil při své návštěvě Florencie nebo ho získal přímo od Franze Antona Zaunera či Johanna Martina Fischera.

Socha v Blansku

Obě sochy můžeme spatřit na vlastní oči. Socha Apollóna Belvedérského je jedním ze stěžejním exponátů Technického muzea v Brně. Stojí přímo v hlavním vestibulu. Tento litinový skvost měří dvě stě dvacet centimetrů a váží šest set šedesát kilo.. V roce 1913 stála socha kolem tisíce sta korun.

Socha Apollóna Medicejského je o poznání menší a samozřejmě byla i levnější. Její rozměry jsou sto třiačtyřicet centimetrů na výšku, sto padesát kilogramů váhy a cena tři sta korun za jeden odlitek. Právě sochou Apollóna Medicejského se může pochlubit blanenské muzeum, které toto dílo vystavuje ve své venkovní expozici na Wanklově náměstí.

JINDŘICH ČELADÍN
Autor pracuje v Muzeu Blansko