Ten pro ně vytvořil unikátní sérii soch inspirovanou středověkým rytířským eposem Píseň o Nibelunzích. Právě na tuto kolekci soch se zaměří další díl seriálu Blanenského deníku Rovnost, Po stopách blanenské litiny.

Epos pochází ze 13. století a je sepsán středohorní němčinou. Píseň o Nibelunzích je napsána ve zpěvných slokách rozdělených do čtyř řádků. Epos se skládá ze dvou částí. V první části stojí v popředí Siegfriedova pomsta, ve druhé pak pomsta jeho manželky Kriemhildy. Děj se odehrává v okolí burgundské říše na Rýně a také v jižním Německu a kolem Dunaje v dnešním Rakousku a Maďarsku. Historickým pozadím této legendy je zničení burgundského království franským v první polovině 6. století. V písni se střetávají prvky germánské mytologie, křesťanství i pohanství. V době nacionalismu, především ve 20. století, byl epos o Nibelunzích zneužit třetí říší k propagandistickým účelům.

Rozhodně stojí za to, představit tvůrce těchto nádherných plastik. Anton Dominik von Fernkorn (1813–1878), který se narodil v německém Erfurtu, je považován za jednoho z nejvýznamnějších mistrů raného romantismu. Byl především autodidaktikem, i když zpočátku se také učil u mnichovského sochaře Ludwiga Schwanthalera. Již v roce 1850 ho můžeme nalézt ve Vídni, kde pracoval jako modelér v tamní slévárně. Mezi jeho nejznámější díla patří vlastenecké sochy. Především jezdecké sochy arcivévody Karla a prince Evžena, které se nacházejí na Heldenplatz ve Vídni. Fernkorn je vytvořil ve druhé polovině 19. století. Pomník arcivévody Karla byl na tehdejší dobu technický zázrak. Jeho kůň stál totiž pouze na zadních nohou. Druhý pomník prince Evžena již však nebyl tak technicky dokonalý.

Sochy rytířů

Fernkorn je také autorem Aspernského lva, což je plastika ležícího lva na počest vítězství nad Napoleonem u Aspern v roce 1809. V Záhřebu stojí jeho jezdecký pomník chorvatského bána Josipa Jelačiče, který Fernkorn dokončil v roce 1864.

V salmovských železárnách se mimo jiné odlévaly Fernkornovy reliéfní desky s motivem křížové cesty. Všech čtrnáct zastavení můžeme vidět v interiéru blanenského zámku, případně v exteriérech u černohorského zámku. Ještě před svou smrtí si Fernkorn vychoval svého nástupce. Tím byl další významný rakouský sochař Franz Pönninger (1832–1906).

Celkem vytvořil Anton Dominik von Fernkorn šest soch rytířů na motivy Písně o Nibelunzích. Byly to tyto sochy: Hildebrand, Siegfried, Volker, Rüdiger, Dietrich a Hagen. Všechny sochy jsou vysoké kolem metru a půl a jejich váha kolísá od sto pětadevadesáti po tři sta čtyřicet pět kilogramů u sochy Volkera. Cena těchto litinových soch v roce 1913 se pohybovala mezi třemi a čtyřmi sty korunami. Jelikož sochy byly považovány za symbol němectví, nepřekvapí, že po vzniku samostatného Československa je blanenské slévárny přestaly odlévat.

Ve sbírkách blanenského muzea se nacházejí dvě sochy z Fernkornovy série. Jsou to sochy rytířů Dietricha a Siegfrieda. Socha Dietricha je bohužel zčásti poškozena, chybí část pravé ruky a meč. Velice zajímavé je, jak se socha Siegfrieda, která je mimochodem téměř nepoškozená, dostala do sbírek Muzea Blansko. Sochu údajně vlastnil německý hajný v Obřanech, po jeho odsunu v roce 1945 se ocitla na skládce, kde ji zachránil pan Skála. Posléze dočasně stála v atriu brněnské radnice a v roce 1988 se dostala do blanenského muzea. Obě dvě sochy si můžeme prohlédnout na Wanklově náměstí v Blansku. V Národním technickém muzeu v Praze se nachází ještě socha Volkera, která je umístěna pouze v depozitáři. O osudech dalších tří soch rytířů z Písně o Nibelunzích nejsou žádné zprávy.

JINDŘICH ČELADÍN
Autor pracuje v Muzeu Blansko