Člen pronásledované Jazzové sekce Josef Nečas se stal také jedním z prvních představitelů Občanského fóra v Blansku. „Jsem rád, že jsem se na listopadových událostech podílel,“ říká dnes čtyřiapadesátiletý učitel.


Že se přijde změna, tušil Josef Nečas už během bouřlivých událostí roku 1989 v okolních zemích. „Všude okolo to vřelo, něco se stát muselo i u nás. Jen jsem zprvu ani nedoufal, že se režim změní tak radikálně a během tak krátké doby,“ usmívá se oblíbený kantor.


Ani v prvních týdnech po 17. listopadu ještě zcela nevěřil ve vítězství nového řádu. „Měli jsme docela strach. Dostávali jsme protichůdné informace a nevěděli, na čem vlastně jsme,“ popisuje muž. Přesto však kývl na nabídku vstoupit do nově tvořeného Občanského fóra, jež v té době vedlo tvrdá vyjednávání s místními komunistickými pohlaváry. „Nabídli mi členství. Snad i proto, že jsem nikdy nebyl ve straně,“ myslí si.


Vstup do Občanského fóra znamenal především práci. Jako jeho člen se podílel na organizování mítinků i nelehkých jednání s vládnoucí garniturou. „Zpočátku nebyli vůbec ochotní ustupovat ze svých pozic. Kopírovali ale chování pražského vedení strany, takže s postupem času se i oni vzdali,“ vzpomíná na chvíle vítězství.


Nejkrásnější zážitky z dob sametové revoluce má učitel blanenského gymnázia kupodivu z Prahy. Šestého prosince se tam vydal na exkurzi se žáky čtvrtých ročníků. „Podařilo se nám dostat i do Národního divadla na známý velký mítink. Když jsem se pak večer na ubytovně některých ptal, proč se vrátili tak pozdě, odvětili mi, že hlídali svazky STB před rozkradením,“ dodnes září nad nadšením svých tehdejších svěřenců.