Jejich rodinný domek stojí na samotném konci obce, v údolíčku, ze zahrádky je krásný výhled. Brázdilovi zde ale v posledních letech rozhodně šťastně nežijí.

Jejich obydlí je totiž v těsné blízkosti střelnice. Na ní v posledních několika letech trénovali střelby z různých typů zbraní jak policisté, tak i pracovníci vězeňské služby či studenti školy BIS. Hluk ze střílení je tak neúnosný, že už kvůli němu napsali i ombudsmanovi.

„Byli jsme léta zvyklí být hodně v zahrádce. Máme krávu, je potřeba jít usušit seno nebo něco v zahrádce udělat. Ale to střílení se nedá vydržet. Člověk se vždy pořádně lekne. Měli jsme psa, ale ten z toho byl velice nervózní, neustále štěkal,“ popisuje Rozálie Brázdilová. Ona sama má za sebou dva infakty.

Je přesvědčena, že za její zdravotní stav může právě nesnesitelné životní prostředí. „Když jsem v domě, pouštím si televizi, abych ty rány neslyšela. Vůbec to ale nepoháhá. Člověka to velice znervózňuje. Když jsem na zahradě, mám zase strach, že se nějaké kulka odrazí a zasáhne mě. Zkrátka, je to peklo,“ tvrdí žena.

Její muž jí přizvukuje. „Kdykoliv můžeme, utíkáme z domu pryč. Na ryby nebo do lesa. Teď v zimě je trochu klid, ale jakmile se oteplí, je střelnice využívána denně od rána do čtyř hodin do odpoledne, ve středu ještě déle, často až do šesti hodin. Střílí se ale i v sobotu a v neděli,“ říká Josef Brázdil.

Kvůli hluku ze střelnice už museli přestavět také svůj dům. Velká okna v kuchyni vyměnili za menší a užší. „Tam jsem byla nejčastěji. Výměna oken trochu pomohla,“ uvedla Brázdilová.

Co by tedy starší manželé nejvíce uvítali? Jejich odpověď je jednohlasná. „Zavření střelnice. Úplné. Jakmile bychom jim povolili jen střelbu z pistolí nebo menších zbraní, vrátí se se sem postupně zase všechno. I ty dělbuchy a samopaly,“ shodují se. „Skutečně už si nepřejeme nic jiného než klid,“ dodávají.