Rudolf Šup vedl v Blansku pionýry a jeho manželka Anežka dělala rodičovský doprovod dětem ve školním pěveckém sboru, do kterého chodila jejich starší dcera.

„Řekl jsem, že kluky povedu, jen když s nimi budu moct chodit do přírody a nebudu jim muset psát žádné posudky,“ směje se Rudolf Šup. Škola jiného vedoucího z řad rodičů nenašla, a tak mu ustoupila. Už tehdy jezdili s dětmi na letní tábory a učili je poznávat přírodu.

Po pádu komunismu stáli oba manželé u obnovy skautingu na Blanensku. „Oddíly jsme dávali dohromady na první jarní den v devadesátém roce. Bylo jich hned devět,“ vzpomíná Anežka Šupová, která je vedoucí druhého dívčího oddílu.

Její manžel vede třetí chlapecký oddíl skautů. Bez vzájemné podpory by těch dlouhých osmnáct let v čele oddílů zvládali jen těžko. „Člověk by to sám utáhnout nedokázal. Vždycky se potřebuje o někoho opřít. Když nikoho nemáš, tak prohráváš,“ vysvětluje Rudolf Šup.

Osmnáct let ve vedení oddílu nebyla vždy pohádka. „S nadšením jsme začali stavět novou základnu na Kozárově. Jenomže skoro celý tábor pršelo a všechny stany na kůlech nám někdo během první zimy rozbil na kaši,“ popisují začátky manželé Šupovi.

Skauting se pro ně stal životním stylem. I když přiznávají, že občas nadšení vyprchá. „Někdy se cítím jako vypálená sirka. Přestává mě to bavit a dochází mi chuť. Když ale vidím, jak to přestává fungovat, tak mi to nedá. A snažím se to zase nastartovat,“ říká Rudolf Šup. Nebezpečí v budoucnosti skautingu vidí manželé v odchodu starších skautů. Většina z nich se už nazpět do oddílu nevrátí.

Hana Kubešová