„Bylo mi tenkrát necelých šestnáct a odjela jsem na chmelovou brigádu do Očihova v okrese Louny,“ vybavuje si šestapadesátiletá žena. Pár dní mladí brigádníci žili v nevědomosti, nikdo neměl rádio, a pracovali v dobré náladě. Pak ale přišel zlom. Dozvěděli se o vstupu sovětských vojáků do Československa. „Ten den nezapomenu. Bydleli jsme v takových malých domečcích, které byly podobné prasečákům, a já jsem se šla ráno umýt do nedaleké umývárny. Když jsem se vrátila, všichni seděli na postelích a brečeli. Nechápala jsem to. Když jsem ale pak z malého tranzistoráku, který tam někdo donesl, slyšela o okupaci Rusů, už mi bylo vše jasné,“ říká Nečasová a i po těch čtyřiceti letech je patrné, jak se jí při vzpomínkách chvěje hlas.

Po tom strašném zjištění se brigádníci vydali do Očihova na náves pro snídani. „Cestou jsem uslyšela takové zvláštní dunění. Po silnici, která vedla na druhé straně údolí, jela dlouhá řada tanků. Pak se na silnici mimo náves objevilo nákladní auto plné sovětských vojáků. Seděli na korbě a působili hrozně. Těch náklaďáků jsem tehdy napočítala osmdesát čtyři,“ vzpomíná Nečasová a doplňuje, že nedlouho poté také vojáci přišli za nimi na ubytovnu. „Za naší ubytovnou byla v polích zvláštní posádka. Jednou nás přišli vojáci z posádky navštívit. Nebyli to ale Rusové. Spíš vypadali jako Gruzínci nebo Azerbajdžánci. Chlubili se samopaly a dokonce nám je i půjčili,“ upřesňuje žena.

Na chmelové brigádě Nečasová do konce nezůstala. „Rodiče o nás měli strach, a tak pro nás poslali autobusy. Byla jsem tehdy nemocná, takže jsem domů stejně musela. Jelo se mnou ještě pár lidí, ale většina tam zůstala, z vlasteneckých důvodů. Dali si na klopy vlaječky a trikolory. Prostě si řekli, že zemi nyní neopustí a budou pro ni pracovat,“ vysvětluje Nečasová.

Poloprázdné autobusy se tedy z Očihova vydaly do Blanska. „Jeli jsme přes Prahu kolem Národního muzea. Budova byla rozstřílená a zničená,“ vzpomíná a doplňuje, že tehdy provedli něco, co je mohlo přijít hodně draho. Naštěstí se nic nestalo. „Na silnici za námi jel obrněný transportér s kulometem. Jako mladí jsme nebrali nic moc vážně a dělali jsme na vojáka v něm různé ksichty. Dokonce jsme vytáhli zubní pastu a na zadní sklo autobusu jsme se snažili azbukou psát ruské nadávky. Bylo ale těžké psát je obráceně a najednou jsme si ani na žádné nemohli vzpomenout,“ dodává Nečasová.