Muž, díky němuž jsou zvěčněné přírodní krásy a známé postavičky Blanenska na zdech ve spoustě domácností. Výstavní síní blanenské knihovny se v těchto dnech táhne plot s obrazy, které zapůjčili lidé z okolí, ale i dřívější obyvatelé Blanska z Rakouska či honorární konzul z africké Angoly. Výstavu navštívil i bratr zesnulého umělce.

„Všechny ty obrazy znám. Některé se mnou dokonce cestovaly po světě. Bral jsem je do Egypta, kde jsem zakládal školu. Palmy a písek, to nebylo ono,“ vnoří se do vzpomínek Vladimír Táborský. Řeky, borovice a zvláštní nálada, ty si vezl s sebou v obrazech svého bratra. Do výstavy přispěl portrétem samotného Zdeňka Táborského.

Táborský podle svého bratra objevil lásku k malířství na měšťance v Adamově. „Bylo mu takových deset, dvanáct let a všiml si ho učitel kreslení,“ pokračuje dvaaosmdesátiletý muž. Ve čtrnácti letech musel malíř studium přerušit, protože rodina neměla peníze. Přešel do Baťovy školy práce ve Zlíně. „Tam měli pro učně všelijaké kurzy, něco podobného jako je umprumka. Jenomže v tom období si Zdeněk hodně pocuchal nervy,“ vypráví Táborský s tím, že ve dvaatřicátém roce zranila jejich tatínka turbína.

„Byl na hadry, tak tak, že přežil a pak z něj byl invalida. Zdeněk byl velmi citlivý člověk, pak nevydržel v žádné práci, nedokončil studium. Vrátil se tehdy do Adamova k mamince, pěšky až ze Zlína,“ vzpomíná dál na svého bratra Táborský.
Táborský se začal živit pomocnými pracemi. Přiženil se do Blanska. Na plot u své chaloupky pověsil svá díla a ty kupovali návštěvníci projíždějící do Moravského krasu. „Tak se setkal i s velitelem sovětské dělostřelecké jednotky, která odstřelovala trať Adamov – Blansko,“ dodává Táborský.
Jeho bratr byl nejen vynikajícím malířem. Věnoval se i literatuře a byl dobrý kytarista. „Však jsme měli i kapelu,“ prozrazuje bývalý vojenský kantor.