„Stokrát mi to zní v hlavě, přehazuji slabiky, noty… třeba k Hasičské jsem ještě změnil melodii i text,“ popisuje Přibyl proces tvoření. Poslední dobou píše pošťák skladby pro obce. Jeho znělky hrají rozhlasy třeba v Kuničkách, Oboře a Doubravici. Dále Přibyl vymyslel slavnostní famfáry, pohřební i svatební písně, ale i vánoční mši. „To je moje nejdelší skladba. Jde o půlhodinu hudby,“ podotýká Přibyl a diví se, že je ještě možné vymýšlet nové melodie. „Vtip je totiž v tom, že musím být přesvědčený, že to je moje skladba.

Na akademii nám říkali, že můžeme někomu ukrást nanejvýš čtyři akty,“ dodává bývalý student kompozice na Janáčkově akademii múzických umění. Muž uvázaný prací pošťáka ve svých čtyřiceti letech toužil zabloudit do tajů skládání hudby a dirigování. Jako dítě poznal noty při hře na housle, pak sáhl po klarinetu. Začal hrát v nejrůznějších dechových orchestrech, i v Drahanu, zkoušel psát a aranžovat. „Po revoluci byla možnost studovat na Jamu pět semestrů. Já si chtěl prohloubit znalosti a odvážil jsem se přihlásit. Tehdy jsem tam donesl jako ukázku tašku asi deseti kil not,“ vzpomíná muž s brýlemi. V Brně studoval s redaktory rozhlasu či absolventy konzervatoře. Jeho spolužákem byl i Jiří Pavlica ze známé skupiny Hradišťan. „Já jsem se zajímal o folklor, jazz, taneční hudbu, vážnou hudbu,“ dodává Přibyl, který se hudbě přiblížil co nejvíc. I přesto, že osud jej od melodií právě zrazoval.

Přibyl chtěl studovat konzervatoř. Protože však začal hrát na klarinet pozdě, nevzali jej. Oblékl pošťáckou uniformu. „Z počátku mě dělat pošťáka nebavilo, ale zvykl jsem si. Chodil jsem mezi vesničkami a zpíval si,“ říká Přibyl. Když si splnil svůj sen na Jamu, zvládl složit hudbu pro celý orchestr. „Nemusím umět hrát na všechny ty nástroje. Měli jsme přednášky třeba o harfě. Řekli nám: má takové tóny a struny různé barvy, aby harfisté věděli, kam sáhnout. Příště každý z vás napíše něco pro harfu,“ vzpomíná Přibyl s tím, že hudební skladatel to má těžké. „Psaní not je dřina, Najednou přijde premiéra, diváci vás vypískají a tím to hasne. Třeba Bizetova Carmen. Pařížští diváci jej vypískali a noviny napsali, že orchestr kvílí,“ pousměje se muž.