Darangere, Indie - Vloni v listopadu jsme přistáli v Bangalore, hlavním městě jihoindického státu Karnataka. Roční dobrovolnickou smlouvu jsme měli podepsanou na práci ve školce v bangalorském slumu. Týden před odletem se však tento plán změnil a indičtí salesiáni nás poslali do menšího města Davangere.

Za tuto změnu jsme moc rádi. Malé město, ač počtem obyvatel velké jak Brno, nám více vyhovuje. Jedinými cizinci ve městě jsme nejspíše jen my dva. Protože místní lidé nejsou na cizince zvyklí, tak se bohužel často stáváme středem pozornosti velkého počtu okolojdoucích.

Na druhou stranu si pochvalujeme, že nás nikdo nechce šidit jako západní turisty. Naše město vyniká mezi ostatními v počtu prasat na ulicích. Černá chlupatá prasata se svými malými čipernými potomky potkáte kdekoli a kdykoli.

Středisko Don Bosco Suprabha, které se pro nás stalo na rok domovem, je určeno především pro dívky, které přerušily z různých důvodů povinnou školní docházku. Místo toho pracovaly nebo žily na ulici. Salesiánští kněží zde před jedenácti lety zřídili speciální přípravnou školu, ve které se děti během jednoho roku snaží doučit nejdůležitější věci. Po tomto roce se děti mohou zařadit zpět do normální školy. Děti pochází z chudých rodin, o které často rodiče nemají zájem. Proto touží hlavně po pozornosti a lásce. Každý den se modlíme, ať jí pro ně máme stále dost.

Ač středisko vedou křesťané, většina dětí vyznává hinduismus, pouze asi pět křesťanství a stejný počet islám. Proto se před jídlem, před vyučováním a před spaním děti modlí univerzální modlitby k Bohu - stvořiteli, mírotvůrci… Každé dítě se tak modlí ke svému bohu. O Ježíši s nimi nikdo nemluví.

My tu děti učíme angličtinu, ale často i jen to, jak se vůbec učit. Mimo hodiny jsme tu pro ně hlavně pro hraní a blbnutí. V sobotu večer vedeme hudební a výtvarné kroužky. V neděli, kdy mají děti od školy volno, připravujeme různé aktivity – chození po laně, divadelní improvizace nebo cestopisné povídání s fotkami ze zemí, které jsme doposud navštívili. Takto tu běží každý týden pořád dokola. Středy však máme pro sebe, takže se snažíme poznávat okolí a věnovat se sami sobě.

Děti anglicky moc neumí. My se postupně snažíme od nich učit jejich místní jazyk - kannadu. Jazyková bariéra se projevuje, jen když po dětech vyžadujeme dodržování pravidel při hrách. To najednou nechápou. Ale jinak si spolu dokážeme i povídat a vytváříme si spolu čím dál pěknější vztahy. Je nám už teď jasné, že nám bude moc smutno, až nám některé v červnu odejdou do normální školy.

A jestli nám tu něco vadí? Lhali bychom, kdybychom říkali, že ne. Ať už je to nepořádek na ulicích, plýtvání vodou a elektřinou, silně zakořeněný hierarchický systém, který stále určuje, kdo co smí a musí dělat nebo alkohol, který tu sklátí k zemi každý večer tisíce chudých chlapů. To vše jsme ale trochu očekávali. Na co narážíme každý den ve středisku, je indický “nesystematický výukový systém“ založený jen na kvantitě, ale ne na kvalitě.

V mnoha předmětech se postupuje od složitého k jednoduchému. V matematice ani v angličtině se děti neučí řešit praktická cvičení pro život. Také nám vadí, že učitelé při hrách nepodporují týmovost, ale jen soutěživost. Nechávají hrát jen ty nejlepší hráče, hlavně, aby se vyhrálo. Snažíme se alespoň my ukazovat, že důležitá je radost ze hry, ne vítězství.

Všem novomanželům tento pobyt doporučujeme:-) Nemusíme řešit starosti o nové bydlení a podobné. Jsme jen s dětmi, poznáváme jinou kulturu a máme více času k modlitbě než v uspěchaném životě doma. Modlitba tu patří několikrát denně k pravidelnému režimu. Zatímco v Evropě byl Bůh vytlačen z veřejného života pouze do soukromí a do kostelů, v Indii je naprostou realitou. Víra v nadpřirozeno je vlastní každému.

Přestože zde prožíváme spoustu krásných chvil, náš český domov nám samozřejmě chybí. Jsme rádi za to, že oba stejně cítíme - všude dobře, doma nejlíp! Ale komu se poštěstí mít sedm měsíců po svatbě sedmdesát děcek?

Marie Chrástecká