„Co klobouk to originál. Inspiruji se starými časopisy, starými filmy i Četnickými humoreskami. Občas vyrazím do Brna zhlédnout, co zrovna frčí,“ usmívá se sedmapadesátiletá žena nad šálkem voňavého čaje, taktéž vlastní výroby. Její čepice a klobouky nosí jak patnáctileté dívky, tak devadesátileté dámy.
Marie Geršlová pochází z krejčovské rodiny. „Tatínek byl krejčí, maminka švadlena, stejně jako všechny mé tety,“ vypráví. Tatínek si ale nepřál, aby se jeho dcera nad prací hrbila jako on, proto nakonec studovala gymnázium a poté ekonomickou školu. „I když jsem třicet let pracovala v Adamovských strojírnách, od dvaceti let byly mým koníčkem zrovna klobouky. Poté, co mě s ostatními propustili z práce, jsem si řekla, že se dokážu uživit sama,“ prozradila začátek své kariéry energická žena.

Před dvěma lety byla vyhodnocena mezi šedesáti nejlepšími podnikateli v republice. „Také mě pozvali do Monte Carla na volbu podnikatele roku. Byla to pro mě pocta,“ vzpomíná Geršlová. K moři ale nejela, doma v Habrůvce ji zadržela jazyková bariéra.
Stěny domu, kde žena bydlí, zdobí její obrazy, malbou ozdobila i nábytek. „Člověk musí mít výtvarné nadání. Je to ale dřina,“ říká Geršlová o zapomenutém řemesle modistka. Každý den musí vymyslet nové klobouky. Letní klobouk pod jejíma rukama vznikne za hodinu, složitější model může trvat celý den. Svým výtvorům žena dává i jména, jako třeba Napoleon. „Nejradši bych si nechala polovinu všech klobouků, které udělám, ale je potřeba i vydělávat peníze,“ posteskne si.

Když se dílo nepodaří, úspěšná modistka to bere sportovně. „Alespoň vznikne nějaká ta hučka na zahradu,“ usměje se tmavovláska.