Robert Šamonil se totiž prvního září vydal na kole do Íránu. S patnáctikilovými brašnami na kole a šátkem na hlavě (helmu používal jen v nejhustším provozu) projel sedm států a ujel přes čtyři a půl tisíce kilometrů.


Jak ale sám hned dodává, denní dávka kolem dvou set kilometrů nebyla nijak hrozná. „Ze začátku jsem dělal kolem dvou set padesáti kilometrů. Později byl horší terén, takže jsem denně ujel sto padesát až dvě stě kilometrů. Ráno jsem vyjížděl kolem půl osmé a jezdil jsem do tmy. Únava moc nebyla, jel jsem na pohodu,“ říká sympatický cyklista, který ale přiznává, že třicet kilometrů nešlapal, ale vezl se autem. „Před Dagubayzitem mě předjela bílá dodávka, z ní vylezl hromotluk a zeptal se: Dogubayazit? Kývnul jsem a on lapl to třicetikilové kilo, se kterým jsme se smýkali tři, hodil je dovnitř a jeli jsme,“ vypráví Šamonil, který se k lásce ke kolu dostal v osmnácti letech. „Tehdy jsem k narozeninám dostal kolo s přehazovačkou, takže jsem začal jezdit. Postupně jsem jezdil čím dál více, za neděli jsem ujel i tři sta čtyři sta kilometrů,“ říká jakoby nic nadšenec cyklistiky, kterého netradiční výlet do Íránu přišel asi na dvacet tři tisíc korun.


Když se bavíme o ježdění na kole, nedá mi to se nezeptat, jestli to na našich silnicích pro cyklistu není často o život. Zarostlý dobrodruh se jen pousměje a řekne: „Jak jsem teď zjistil, na našich silnicích není vůbec žádný provoz.“



Jak vůbec vznikla myšlenka vydat se do Íránu na kole?

Před pár lety několik členů Horizontu začalo jezdit na kolech na nejvyšší hory okolních států. Byl to projekt nazvaný Kolmo k vrcholům. Byli jsme na Kékeši v Maďarsku, na Rysech v Polsku a na slovenském Gerlachu. Potom jsme také zdolali německý Zugspitze, v Rakousku Grossglockner a zakončili jsme to výstupem na nejvyšší kopec Slepičích hor, na Kohout. Loni jsme nebyli nikde, a tak jsme letos na jaře přemýšleli s Milanem Daňkem, jak dát nějaký laciný výlet, který by měl sportovní hodnotu. Vymysleli jsme různá místa, ale pak Danyho napadl Írán. A když do Íránu, tak kam jinam než na Damavand, na nejvyšší sopku Asie, která má pět tisíc šest set sedmdesát jedna metrů.


Jak probíhaly přípravy?
Nejdůležitější bylo sehnat si kolo. Do Íránu jsem totiž jel s tím, že tam kolo nechám. Zpátky jsem letěl a letenka pro kolo by stála asi deset tisíc. Sehnal jsem tedy za pět set kolo od kamaráda, kterému vyrostl syn. Bylo staré, ale já jsem si ho upravil. Všechny komponenty vydržely, jen ke konci už v tom začalo všelijak praskat. A měl jsem tedy pět defektů. Kolo jsem pak nechal kamarádovi Mohamedovi, se kterým jsem poslední dva dny v Íránu jezdil po Teheránu na motorce.


Slyšela jsem, že jste si kolo natřel odpudivou šedou barvou, aby vám je neukradli…

Chtěl jsem hlavně působit nenápadně. Ale prostě když tam jede bílý člověk na kole a ještě s velikými brašnami, nemůže působit nenápadně. Byl jsem za exota. Když jsem byl v Turecku, tak jsem měl asi čtyřikrát denně pozvání na čaj.


Projel jste během cesty sedm států. Kde jsou podle vašich zkušeností nejhorší silnice?

Nejhorší silnice jsou v Rumunsku a Bulharsku, ale to proto, že se právě opravují. V Turecku a Íránu jsou krásné silnice. Jezdil jsem i po dálnicích, ale tam mají širokou dvou až třímetrovou krajnici, takže se mi jelo dobře.


Tam není zakázáno jezdit na dálnici na kole?

Je. Na dálnici mě chytli policisté dvakrát. Poprvé problém nebyl. Zastavili mě, protože chtěli vědět, co je to za exota na tom kole a odkud jsem a kam jedu. A mezitím, aby splnili svou povinnost, se zeptali, jestli nevezu hašiš nebo kokain. Podruhé mně policisté na dálnici do Teheránu začali vysvětlovat, že tady jezdit nemohu. Řekl jsem jim tedy, ať mi vysvětlí jinou cestu, jak se dostanu do Teheránu. To oni nedokázali, a tak mně těmi svými klikyháky napsali na lísteček, že klidně po té dálnici mohu do Teheránu dojet.


Tedy žádné konflikty s policisty?

Policisté byli hodní a ještě hodnější. Dokonce jsem jednu noc strávil na policejní stanici, a to jako host. Bylo to ještě v Turecku. Už se stmívalo, a tak jsem se díval po místě, kde by se dalo přespat. Najednou se tam objevil policista, který mi řekl, že se mohu klidně vyspat támhle v rohu, ale že je tam zima. Já odpověděl, že mi to nevadí, že mám dobrý spacák. Turci jsou ale opravdu pohostinní, tak mě pozval aspoň na čaj. Pak se tam domlouvali a nakonec mi ukázali krásně komfortně zařízenou místnost a řekli mi, ať se tady vyspím. A ráno mi ještě koupili snídani. Lidé v těchto oblastech jsou skutečně pohostinnost sama. Třeba jsem nabíral vodu na benzínce a paní se mě zeptala, kde budu spát. Když jsem odpověděl, že nevím, nabídla mi nocleh u sebe.



Jací byli řidiči?

Ti byli naprosto v pohodě. V Íránu se hodně jezdí na motorkách. Oni ji tam používají jako náklaďák, takže tam mají různé bedýnky a brašny. Předjížděl mě například motorkář a podával mi hrušku nebo hrozny, protože si myslel, že jsem hladový. A taxikář například zpomalil na mou rychlost, protože se chtěl vyptat, odkud jsem. A troubení a mávání je tu na denním pořádku. V Turecku se mi stalo, že se mě jeden chlápek z kamiónu zeptal, odkud jsem a kam jedu. Viděl jsem, že je to Íránec, a tak jsem řekl, že jedu do Teheránu a na Damavand. A od té doby na mě asi další čtyři hodiny troubil a mával každý kamión z Íránu. Řekli si to mezi sebou vysílačkami.


Nejel jste pořád jen na kole. Byli i nějaké zastávky, že?

Největší zastávka byla u Araratu. Na ten jsem vyšel s íránskou skupinou. Předtím jsem ale musel zaplatit dvě stě padesát dolarů. V této částce je zahrnut veškerý servis. Měl jsem s sebou jen tenisky, tak mi půjčili boty. Do dvou tisíc metrů nás dovezli autem a bágly do druhého výškového tábora vezou koně. Já si je ale nesl sám. Větší zastávka byla ještě v Istanbulu. Tam se mi moc líbilo, jen jsem bydlel snad v tom nejhorším hotelu.


Jak to?
Pokoj měl totiž jen dva metry krát metr. A postel měla dva metry krát sedmdesát centimetrů. Zbývalo tedy třicet centimetrů, ze kterých ještě deset centimetrů zabíral radiátor.


Co byl pro vás na cestě nejsilnější zážitek?

Výstupy na Ararat a Damavand. Na Araratu je opravdu dobrý servis, ale na Damavandu není žádný a šel jsem tam sám. Začíná se z dvou tisíc dvě stě metrů a dojde se do čtyř tisíc sto padesát metrů, kde je plechový bivak. V něm jsem strávil dvě noci, protože mě tam chytly sněhové bouře.



Cítil jste se někdy nebezpečně, měl jste z něčeho strach?

Ne, necítil jsem se nebezpečně. A ani jsem nezamykal kolo.


Byla situace, ve které už byste se znovu ocitnout nechtěl?
Před Istanbulem jsem se dostal do opravdu špatné situace. Jel jsem tam po tříproudé dálnici. Jenže protože v Istanbulu je provoz opravdu hustý, tak zprava se připojila další tříproudová dálnice. Takže já jsem byl najednou sedmý pruh uprostřed šestiproudé dálnice.