V podzemí jsme strávili dvanáct dní

Podívat se do nejhlubší propasti na světě, Krubery – Voronji, v místech zvaných Arabika v Abcházii, ale nebylo nic jednoduchého.

Kdy vznikla myšlenka vydat se do Krubery?
Tato jeskyně byla objevena již na počátku šedesátých let, tehdy ještě gruzínskými speleology ze Suchumi a nedaleké Gagry. Tehdy byla hluboká jen asi tři sta metrů a další pokračování nikdo neznal. Díky boomu speleologické techniky a s rozvíjejícími se znalostmi karsologických věd začaly vznikat v druhé polovině devadesátých let první seriózní projekty a vážné expedice. A protože se s těmi kluky z Ruska známe dobře z četných expedic a ze speleologického projektu ve Slovinsku z masívu Mt. Kanin, přizvali nás na tento projekt. Poprvé jsem byl na Krubeře v lednu 2005, ale tehdy expedice skončila velice brzo. Vlastně ještě dřív, než začala.


Jak to?
Aby se člověk dostal nahoru ke vchodu do propasti, musí se použít vrtulník. V zimě jsou totiž všechny cesty zasněžené, hrozí tam velké lavinové nebezpečí, a navíc v tu dobu byla oblast krajně nestabilní. Přístupová údolí střežily různé separatistické oddíly a polovojenské jednotky. Zaplatili jsme tedy vojenský vrtulník, který měl nadvakrát vynést materiál a nás, asi pětadvacet lidí, do základního tábora ve výšce dva tisíce tři sta metrů. V první skupině nás letělo dvanáct, mezi nimi i já se Zdeňkem Dvořákem a Petrem Medzihradským ze Slovenska. Je nutné podotknout, že morálka ruského mužika je diametrálně odlišná od normálně smýšlejícího Středoevropana. Pilot Vasiljič kniplem naváděl stroj na přistání a jak je na místní poměry zvykem a slušností, v tělním oběhu mu kolovala vodka neidentifikovatelného množství. Později jsme se dozvěděli, že vůbec nebyl vycvičeným pilotem. Byl to vlastně voják, který pamatuje ještě rusko – afgánský konflikt a kterého tehdy prostě někdo naučil manipulaci se strojem. Podle toho to také dopadlo. Normálně přistávání v těchto podmínkách probíhá tak, že vrtulník visí několik metrů nad místem přistání, pilot zvýší otáčky rotoru a vyfouká čerstvě napadlý sníh v místě přistání. Potom to obhlédne, znovu si naletí a napodruhé sedne nebo nechá stroj viset jen pár metrů nad terénem. Jenže náš pilot posilněný vodkou a zmatený tím, že mu jeden Rus radil, že má letět vpravo, a druhý, že vlevo, zavadil rotorem umístěným na ocasu vrtulníku o zasněžený hřeben. Rotor se utrhl i s celým ocasem vrtulníku, ten se pak roztočil kolem vlastní osy a těch dvanáct tun začalo padat dolů. Tři lidi z asi dvaceti metrů vypadli ven. Naštěstí bylo čerstvě nasněženo, místy až šest metrů prašanu. My ostatní jsme zůstali ve vrtulníku. Padali jsme se strojem dalších dvě stě metrů po svahu a pak se vrtulník zahrabal do sněhu. Já jsem asi na pár vteřin ztratil vědomí, protože jsem hlavou letěl proti nějakému železu. Ze stroje se kouřilo, všude tekl benzín a stroj jsme tímto totálně zdemolovali. Štěstí, že neexplodoval. Čerstvý prašan ucpal přívod vzduchu do turbíny.


Předpokládám tedy, že expedice se najednou přeměnila v záchrannou akci, že?
Přesně tak. V záchranu, která trvala přibližně další tři dny. V Abcházii totiž zůstal jen jeden vrtulník, když s druhým jsme spadli. Navíc ti piloti, kteří zůstali dole a dozvěděli se, co se stalo, nechtěli nahoru letět, protože se zhoršilo počasí a měli strach. Po několika hodinách se podařilo záchrannému vrtulníku nás lokalizovat a ty nejvíce zraněné odvést do nemocnice. My ostatní jsme byli nahoře ještě další tři dny, než se k nám dostal další záchranný vrtulník. Takže lidi s otřesy mozků, s pohmožděnými žebry a jinými zraněními byli nahoře v mrazu až v mínus dvaceti. To jsou jednoduše chvíle, na které člověk nikdy nezapomene.


Pokračovaly po takovém nezdaru další expedice?
Ano. V létě v tom stejném roce se Zdenál zúčastnil letní expedice a tehdy se mu podařilo sestoupit k prvnímu sifónu, který je tisíc čtyři sta metrů hluboko. Jenže bohužel zase měla expedice smůlu. Jeden z ruských speleologů si v hloubce pět set metrů zlomil obě nohy a expedice se opět zvrtla do záchranné akce. Další expedice byla v létě 2006, kdy se Zdenálovi podařilo dostat až k bájné dvoukilometrové hranici.
To již byla přípravná expedice pro velký zimní rozhodující nápor.

Vydat se do Krubery evidentně znamenalo velké riziko. Vy jste ho ale podstoupil a letos v lednu jste se na místo, kde jste se v podstatě podruhé narodil, vrátil. Proč?
Odezněl rok od toho pádu a já jsem volal Peťovi na Slovensko. Oba dva jsme se shodli na tom, že jestli nepojedeme teď, tak je jasné, že už se tam nikdy nepodíváme. Věděli jsme, že teď se bude takzvaně lámat chleba a budou se objevovat ta nejnižší místa. Čtvrtý pól Země! Za druhé jsme si uvědomovali, že když nepojedeme, neodblokujeme strach a fobie, které jsme tam tehdy získali. Měli jsme tedy dvě možnosti: buď nepojedeme, chudší o zážitky, ale zdraví. A nebo se napodruhé pokusíme o sebevraždu a třeba ten sestup, rekord a objevy vyjdou. Neměli jsme tehdy žádné závazky, a tak jsme do toho šli. A Zdeněk Dvořák, který je pro každou špatnost, se hned přidal. Jak jinak.


A v lednu jste tedy vyrazili…
Ano. Stačili jsme si ještě ťuknout na Silvestra a prvního ledna, když ještě většina lidí slaví a popíjí, jsme za ranního rozbřesku už odlétali z Vídně přes Řím do Moskvy. Pak dalších dva tisíce kilometrů vlakem do Abcházie, přes hranici, nákladními auty do nejbližší vesničky a potom už vrtulníkem navrch. Do samotného srdce velkého pustého Kavkazu.


Jak jste se cítil?
Nic moc, zvlášť když jsem viděl ten střep, co tam pro nás přistál. Jediné, co mě uklidnilo, bylo, že za kniplem byl pilot, který nás před těmi dvěma roky zachraňoval. Drželi jsme se a tam se Zdenál poprvé přiznal, že zaúkoloval rodiče, aby za nás přesně v ten den ráno, kdy poletíme nahoru, nechali v Brně sloužit mši. Nevím, jestli modlitba pomohla, nicméně všichni jsme se v pořádku dostali nahoru. Vybudovali jsme základní tábor a úderná skupina, ve které jsme měli to štěstí být, kromě dvou potápěčů a čtyř Rusů, i já, Zdenál a Peťa, se vydala během několika dnů do podzemí..


Na jak dlouho? A jak vůbec probíhá objevování takto hluboké propasti?
Cesta z povrchu na samé dno světa trvala déle než čtyři dny, celkově v podzemí jsme byli deset až dvanáct dní. Slaňovali jsme po lanech, nořili se do sifonů a polosifonů a prolézali neskutečně úzká místa. Aby bylo možné to v takto tvrdých podmínkách zvládnout, bylo nutné vybudovat podzemní tábory, bivaky. To nejsou však normální stany, nemají žádnou konstrukci, jen se uváží šňůrkami na skalní stěnu. V Krubeře byly bivaky čtyři - v hloubkách sedm set, čtrnáct set, tisíc šest set sedmdesát a tisíc devět set metrů. Hlavním úkolem úderné skupiny bylo dostat se v sifónu pět v hloubce dva tisíce sto čtyřicet metrů dál. Potápěči, kterým jsme dělali servisní družstvo, se dostali do hloubky dva tisíce sto sedmdesát metrů, a vytvořili tak světový hloubkový rekord. Letos v srpnu ale do Krubery najela na třicet dnů ukrajinská expedice pod vedením Yurika Kasjana. Podařilo se jim v koncovém systému potopit ještě o dvacet metrů hlouběji, takže teď je světový rekord dva tisíce sto devadesát metrů. Mluvil jsem později s tím ukrajinským potápěčem a on říkal, že pod sebou viděl, jak to jde pod vodou pořád dolů. Ta zatopená šachta snad nekončí! Ale je to už jen šedesát metrů nad hladinou moře, takže potenciál propasti není velký. A hlavně výzkum v takovýchto hloubkách je velice logisticky náročný a organizačně nesmírně problematický.


Představa být více než dva kilometry pod zemí mi přijde děsivá. Jak se v takových podmínkách dá například vařit či udržovat nějaká hygiena?
Vařilo se v bivacích a jídlo bylo úplně komfortní, velké množství a značná pestrost. Rusi toto mají vymakané. Víte, oni jsou celkem takoví nezmaři. Makají někdy deset, čtrnáct i více hodin v jeskyních a pak se v těch bivacích dávají do pořádku. Fyzicky i psychicky. Takže tam jedou třeba dva tři benzínové vařiče. Teplota v jeskyni je nula až dva stupně, ale v bivacích je kolem dvaceti, pětadvaceti. Hygiena byla naprosto nulová. Tam uděláte jen to, že si umyjete ruce v podzemní řece. Je pravda, že za těch dvanáct dní člověk vypadá naprosto katastrofálně. Ale představit si, že se tam někde svlečete a vlezete do podzemní řeky, to je nemožné. Reálné snad někde v tropickém krasu, třeba v Mexiku, kde je v jeskyni kolem patnácti stupňů, ale ve vysokohorském krasu je toto naprosto nemyslitelné.


Taková expedice je asi velice fyzicky náročná, že?
Především to bylo náročné psychicky. Ruská organizace je strašná, je tam šílený zmatek. Ráno v osm se na něčem domluvíte, ale za hodinu už to neplatí a vše je jinak. Člověk se tam musel obrnit obrovskou mírou trpělivosti. Ale samozřejmě i fyzická námaha je velká. Je tam třeba jedno místo, které se jmenuje Way to the Dreams – cesta za sny. To je až šedesát metrů dlouhá chodba, která je vysoká a široká jen asi pětatřicet až pětačtyřicet centimetrů. Navíc se ta chodba neustále kroutí a teče v ní i trochu vody. My jsme ji poprvé lezli přes půl hodiny, a to jsme museli mít transportní vak uvázaný na noze anebo zavěšený za smyčku pod nohou, aby se to vůbec dalo nějak prolézt. To místo se dá přirovnat maximálně k průměru popelnice a na dvou metrech se třeba dvakrát kroutí. Když jsem to proplazil poprvé, řekl jsem, že mě tam v životě už nikdo nedostane, a jestli jo, tak jenom když půjdu nahoru. Jenže pak potápěči řekli, že nahoře v bivaku něco zapomněli a my jsme to museli lézt znovu. Při transportech materiálu jsme toto místo pak prolézali celkem šestkrát.


Po několika dnech v podzemí už jste se určitě těšili na povrch. Jaký to byl pro vás pocit po dvanácti dnech zase vidět světlo?
Asi by to byl dobrý pocit, kdyby mezitím venku nenapadlo dva a půl metrů sněhu a my jsme dvanáct hodin nemuseli odhazovat sníh, abychom se dostali do našich stanů. Hned nato přišel obrovský sněhový uragán, který trval celý den, a teplota spadla až na mínus pětadvacet. Bylo to kruté. Až se počasí zlepšilo, tahali jsem ještě z propasti tři dny materiál. Potom jsme konečně letěli dolů. Vrtulník nás vyhodil přímo na pláži u Černého moře. Byl to obrovský teplotní šok. V horách bylo mínus pětadvacet a na pláži až plus patnáct. Vysvlékli jsme se z těch našich péřových oblečků a všichni jsme naskákali do moře, které mělo jen asi deset stupňů. Nám to nevadilo, byla to nádhera. A Rusi potom otevřeli devadesátiprocentní spirit a slavilo se a slavilo. Bylo co.